Časy pro vypravování (narrative tenses)

Jedním z největších ‘strašáků’ pro studenty angličtiny jsou anglické časy. ‘Angličtina má 12 časů,’ říkají s hrůzou ve tváři. Musíme přiznat, že problematika časů není zrovna nejsnadnější, ale nic není nelogické, nic není nepochopitelné.

Dnes se podíváme na tzv. ‘narrative tenses’, tedy časy, které se používají pro vyprávění příběhů, popisu sledu událostí apod. Tato gramatika úzce souvisí s jevem, kterému se říká ‘souslednost časová’. Vysvětlíme si, jak se používají tzv. minulé časy, tedy především minulý čas prostý, minulý čas průběhový, předminulé časy, a zmíníme, jak se vyjadřuje budoucnost v minulosti.

Znalost tohoto jevu je velice praktická. Použít ho můžeme při jakémkoliv vyprávění. Může jít o vyprávění děje filmu, knihy, vyprávění o našich prázdninách atd. Vyprávění je snad nejčastější náplň školních slohových prací, a je tragedie, když ho studenti nejsou schopni po gramatické stránce dát dohromady.

Minulý čas prostý

Minulý čas prostý používáme pro jednotlivé události, které v minulosti následují jedna za druhou. Kdekoliv jsou za sebou použita dvě slovesa v minulém prostém čase, znamená to, že události pravděpodobně proběhly po sobě, popř. současně. Na časové ose bychom si je mohli znázornit takto:

Nyní si za jednotlivé události v ději můžeme dosadit např. známý příběh o Červené Karkulce (The Little Red Riding Hood):

Každý bod na ose (svislé čárky) znázorňuje jednu událost, všechny jdou v časovém sledu za sebou:

1. oblékla si červený plášť
2. vzala si košíček
3. odešla z domu
4. přišla do lesa
5. potkala vlka
6. vlk přišel k domečku
7. vlk zaklepal na dveře

Minulý čas průběhový

Minulý čas průběhový používáme pro popis pozadí děje, říká, ‘co se právě dělo, když…’. Na časové ose si takové děje nemůžeme zakreslit jako body (svislé čárky), protože vyjadřují vždy nějakou déle trvající záležitost. Proto si je zakreslíme jako vodorovné šipky takto:

V našem příběhu mohou tyto úsečky ilustrovat např. následující děje:

• Když karkulka přišla do lesa, slunce zrovna svítilo (svítilo předtím, i potom, co do lesa přišla. Není to další událost v ději, ale pouze děj probíhající na pozadí).
• Stejně tak je to se zpěvem ptáků – tento děj probíhal na pozadí několika událostí v příběhu)
• Podobně, když vlk zaklepal na dveře, babička zrovna spala.

Pokud bychom v těchto případech použili prostý čas, museli bychom tyto děje brát jako události probíhající v daném časovém sledu. Pokud bychom použili místo ‘the sun was shining’ omylem ‘the sun shone’, byl by to děj, který proběhl poté, co Karkulka přišla do lesa, ale předtím než potkala vlka. Stejně tak by tomu bylo se zpěvem ptáků: Karkulka přišla do lesa, zasvitlo slunce, potom zazpívali ptáci písničku, a potom potkala vlka (tak to ovšem nebylo).

Předminulý čas prostý

Předminulý čas prostý používáme pro děje, které proběhly před hlavní dějovou linií. Díky nim se můžeme v ději vracet, zmiňovat události, které např. proběhly daleko dříve, než byl začátek příběhu apod.

Zatímco v běžném hovoru tento čas použijeme minimálně, ve vyprávění se bez něho neobejdeme. Neobejdou se bez něho ani autoři knih, povídek, románů apod. V našem příběhu bychom ho mohli použít např. v těchto situacích:

She put on her cloak which her grandmother had given her for Christmas. (nebo: …which she had been given for Christmas) – Oblékla si plášť, který jí dala babička k vánocům. Ten plášť přeci dostala daleko dříve, než vůbec náš příběh začíná. Čárku znázorňující tuto událost bychom si vůbec na naši osu nemohli zakreslit.

The wolf came to the house which the girl had told him about. – Vlk dorazil k domečku, o kterém mu Karkulka řekla. O domečku se dověděl už dříve. Kdybychom zde použili prostý minulý čas místo předminulého, znamenalo by to, že mu o domečku řekla, když k němu dorazil. A to tak nebylo.

Předminulý čas průběhový

Předminulý průběhový čas používáme tehdy, když chceme říci, jak dlouho již něco probíhalo, když se něco stalo, nebo který děj vedl k tomu, že se něco stalo. V naší pohádce bychom ho použili např. v tomto případě:

She had been walking through the forest for an hour when she met a wolf. – Šla lesem asi hodinu, když potkala vlka. (Předtím, než ho potkala, již hodinu šla.)

Pozor, v tomto případě nelze použít minulý čas průběhový. Ten říká, co právě probíhalo, když vlka potkala (např. zrovna zpívali ptáci, nebo právě šla po pěšině). Znázorňujeme ho na ose takto:

Předminulý čas průběhový říká, co vedlo k tomu, co se dělo předtím, než se něco stalo (nikoliv tedy nutně to, co probíhalo v daný okamžik). Často zde bývá i udání času (jak to již dlouho probíhalo). Znázorňujeme ho takto:

Minulý průběhový čas tedy říká, co právě probíhalo, předminulý průběhový říká, co probíhalo do té doby.

Budoucnost v minulosti

Zvláštním jevem je vyjadřování budoucnosti v rámci vyprávění, které je v minulém čase. Běžně používáme dva způsoby tvoření budoucího času, a to tvoření pomocí will a pomocí be going to. Obě tyto možnosti můžeme použít i v našem vyprávění, je však nutné je převést na jíný tvar.

• will → would

Děje, které se z pohledu časové linie příběhu odehrávají v budoucnosti (ne však z našeho pohledu) se vyjadřují pomocí pomocného slovesa would.

She didn't know that the wolf would eat her. – Nevěděla, že ji tento vlk sežere.

• be going to → was/were going to

Tento tvar spíše než o budoucnosti mluví o tom, co měl kdo v úmyslu udělat (ale udělat to vůbec nemusel).

She didn't know that the wolf was going to eat her. – Nevěděla, že ji ten vlk má v úmyslu sežrat.

Které časy se ve vyprávění nikdy neobjeví?

Časy, o kterých jsme se zmínili, se ve vyprávění používají více či méně často. Existují však časy, které ve vyprávění neuvidíte takřka nikdy, tedy s výjimkou přímé řeči (v přímé řeči se samozřejmě může objevit cokoliv).

Jsou to časy, které se jakkoliv vztahují k přítomnosti:

• přítomný čas prostý a průběhový
• předpřítomný čas prostý a průběhový
• budoucí časy

S přítomnými časy je to logické, spousta studentů se ale dopouští velké chyby, když při vyprávění používají předpřítomný prostý či průběhový čas. Předpřítomné časy se vždy nějak váží k přítomnosti a současnosti. Ve vyprávění, které se současnosti netýká, se tedy těžko objeví.

Nejvíce matoucí jsou případy, kdy používáme učebnicové příklady vět, ve kterých se běžně předpřítomný čas používá (např. He's never seen…). Ani v těchto případech však předpřítomný čas použít nelze, musíme místo něho použít čas předminulý (He had never seen…).

Pozor na rozdíly s češtinou

Časová souslednost v češtině se v několika zásadních bodech liší od časové souslednosti v angličtině:

• Předminulý čas – Předminulý čas v češtině nenajdeme. Proto musíme v našem jazyce použít jiné prostředky, díky kterým můžeme vyjádřit, že některý děj proběhl již dříve. Je chyba říkat si, že když čeština předminulé časy nemá, nemusím je používat ani v angličtině.
• Časový posun – V češtině je běžné používat ve vedlejších větách při vypravování přítomný čas (např. Nevěděl, kde je.). V angličtině však toto není možné. Všechny časy by měly odpovídat tomu, že se jedná o vyprávění v minulosti. Tam, kde by čeština použila přítomný čas, angličtina použije minulý. Tam kde máme v našem jazyce budoucí, angličtina použije would. A tam, kde česky řekneme větu v minulém, tam v angličtině bude pravděpodobně předminulý. Podobný časový posun se objevuje v anglické nepřímé řeči. Je to vlastně úplně stejný jev (vyprávíme o tom, co někdo řekl.)

Vyprávění v přítomném čase

Někdy můžeme dát přednost vyprávění v přítomném čase. Často toho lze využít k dosažení určitého efektu, nepoužívá se však zdaleka tak běžně, jako vyprávění v minulosti. Potom je ale také potřeba respektovat pravidla časové souslednosti. V zásadě můžeme použít vše, co jsme až dosud zmínili, pouze s tím rozdílem, že místo minulých časů použijeme přítomné:

Pro události v ději používáme prostý čas, tedy přítomný prostý.
Karkulka přijde do lesa a potká vlka. Vlk povídá…
She comes to the forest and meets a wolf. The wolf says…

Pro pozadí děje používáme průběhový čas, tedy přítomný průběhový
Karkulka jde po cestičce, zpívá si, když najednou potká vlka.
She is walking along the path, singing a song when she meets a wolf.

Podobně jako ve vyprávění v minulosti používáme předminulý čas a předminulý průběhový, v přítomném vypravování můžeme použít předpřítomné či minulé časy.

Závěrem

V tomto příspěvku jsme se vás snažili upozornit na základní pravidla, která platí při používání minulých časů, jejichž znalost je nezbytná pro vypravovaní dějů, příběhů a událostí v minulém čase. Tato pravidla lze shrnout takto:

Pro jednotlivé události (jdoucí po sobě) používáme minulý čas prostý, pro děje probíhající na pozadí příběhu minulý čas průběhový, a pro děje které proběhly či probíhaly ještě dříve používáme předminulé časy.

Nikdy v takovém vypravování nepoužíváme předpřítomný čas, není to jeden z tzv. ‘narrative tenses’ (vypravovacích časů). Samozřejmě, že pro kvalitní vyprávění je zapotřebí více než pouhá znalost časů, ale gramatická pravidla jsou základem, na kterém můžete dále stavět.