Otázky s oznamovacím slovosledem

Mnoho začínajících studentů mívá problémy s vytvářením tázacích vět. Tomuto tématu jsme se již v několika článcích věnovali. Studenti se na začátku učí, že otázky v angličtině netvoříme pouhým přidáním otazníku, ale dnes se podíváme na otázky, které se právě takto tvoří.

Pokud totiž jde o otázky typu ANO/NE (odpovídá se na ně “ano” nebo “ne”), lze použít otázkový i oznamovací slovosled. Je zde však rozdíl v použití.

Klasické tvoření otázek ANO/NE

Z oznamovací věty vytvoříme větu tázací pomocí tzv. inverze, tedy převrácením slovosledu – sloveso (pomocné sloveso) se přesune před podmět věty:

He is happy. → Is he happy?
She can dance. → Can she dance?
They have never seen it. → Have they ever seen it?
We will see. → Will we see?

V přítomném a minulém čase přidáváme pomocné do (nebo jeho tvary):

He likes music. → Does he like music?
They broke up. → Did they break up?

To byste již měli znát a pokud ne, důkladně si prostudujte článek Otázky v angličtině a teprve potom pokračujte dále.

Otázky ANO/NE s oznamovacím slovosledem

Otázky lze ale vytvořit i jinak, daleko snáze:

He is happy. → He's happy?
She can dance. → She can dance?
They have never seen it. → They've never seen it?
He likes music. → He likes music?
They broke up. → They broke up?

Je to opravdu možné? Ano. Tyto otázky v běžné konverzaci mezi lidmi uslyšíte skoro stejně často jako ty klasické “učebnicové” a jsou stoprocentně správné. Musíte ale vědět, že oba typy slouží k něčemu zcela jinému.

Vezměme si např. tyto dvě otázky:

• 1) Does Sarah like Shakespeare?
• 2) Sarah likes Shakespeare?

1)
První z nich je klasická otázka, která slouží k tomu, abychom se dozvěděli nějakou informaci. Tedy např. jsme v knihkupectví, chceme Sáře koupit knížku k narozeninám, ale nevíme, jestli by se jí líbil např. Hamlet. Proto se její kamarádky zeptáme:

Does Sarah like Shakespeare?  ^*1

Kamarádka nám odpoví buď kladně, v tom případě dáme Hamleta do nákupního košíku, nebo záporně a my budeme pátrat po vhodném dárku dále.

2)
Nyní si představte, že Sára je desetiletá holčička, do které byste řekli, že čte maximálně Harryho Pottera. Vidíte ji, jak sedí na houpačce a louská u toho Hamleta. To vás zarazí a tak se její maminky zeptáte:

Sarah likes Shakespeare?  ^*2

Zde se již neptáte proto, abyste zjistili něco, co nevíte, ale pouze vyjadřujete své překvapení. Po její mamince chcete jen potvrzení či vyvrácení.

Podívejme se na další příklad:

• 1) Did you buy me a present?
• 2) You bought me a present?

První věta se prostě ptá, zde jeden člověk koupil druhému dárek nebo nikoliv. Nyní si ale představte, že máte výročí svatby a předpokládáte, že partner opět zapomněl (jako každý rok), ale místo toho vás hned ráno překvapí dárkem. Co řeknete?

Oh, you bought me a present? That's so sweet!  ^*3

Vždyť vy zde vidíte, že ten dárek pro vás má, nezjišťujete tedy, zda ano nebo ne, pouze vyjadřujete překvapení. Na tuto otázku ani odpověď nečekáte a pravděpodobně ten dotyčný ani odpovídat nebude. Kdybyste v takové situaci použili “Did you buy me a present”, znělo by to hloupě.

Uvedeme si ještě pár příkladů s obrázky:

Jak se oddávající zeptá nevěsty?

A) Do you take this man as your husband?
B) You take this man as your husband?

Zeptá se pomocí věty A, protože on (i když asi ví), žádá od dotyčné důležitou informaci, zda ano či ne. Pokud by se zeptal pomocí otázky B, znělo by to, jako že se jí diví: Cože, vy si berete tohoto chlapa za manžela?

Jakou otázku asi uslyšíme z úst Karkulky?

A) Oh, Grandma, are you ill?
B) Oh, Grandma, you are ill?

Karkulka se pravděpodobně zeptá pomocí otázky B, protože spíše vyjadřuje své překvapení. Otázka A by samozřejmě byla možná také, to tehdy, kdyby Karkulka nevěděla, proč je babička v posteli, jestli např. proto, že zaspala, nebo proto, že je nemocná.

Jakou otázku položí matka synovi, který se v této podobě vrátí ze školy?

A) Did you get into a fight again?
B) You got into a fight again?

Zde jsou samozřejmě přijatelné obě možnosti, záleží na okolnostech. Pokud maminka ví, že její syn je rváč a každou chvíli se popere, použila by otázku B (ty ses zase popral?), protože to vlastně už ví, chce pouze, aby jí to syn potvrdil či vyvrátil. Pokud se ale např. popral jen jednou, kdysi dávno, maminka nebude ihned předpokládat, že to byla rvačka, a tak použije otázku A.

Závěrem

Ukázali jsme si, že pravidlo, že “otázky se netvoří pouhým přidáním otazníku” vždy neplatí. Otázky ANO/NE s oznamovacím slovosledem jsou v angličtině velice běžné a mají svoji specifickou funkci. Mluvčí, který takovou otázku použije, vlastně odpověď nehledá, protože ji sám vidí či tuší. Ptá se tedy: Je to skutečně tak, jak si myslím? Je to tak, jak to vypadá?

Ovšem pozor – toto platí pouze u otázek ANO/NE. U otázek zjišťovacích, které začínají tázacím zájmenem, toto nelze nikdy aplikovat.

Did you go there? = Šel jsi tam? (klasická otázka)
You went there? = Ty jsi tam šel? (překvapení)

Where did you go? = Kam jsi šel?
Where you went?

Tato látka bývá zřídka probírána v učebnicích pro začátečníky či začínající, ale je to chyba. Tyto struktury nejsou v ničem komplikované ani nejsou složité na pochopení. Přitom se jedná o velmi praktickou a používanou záležitost.