AuPair v USA během ekonomické krize

O tom, že vycestuji do USA jako aupairka, jsem snila prakticky po celé své studium na střední škole. Slintala jsem nad obrázky americké krajiny a angličtina jako jazyk mi velice přirostla k srdci, chtěla jsem si jí proto co nejvíce zdokonalit.

V roce 2008 jsem plná očekávání vyrazila na konzultaci do Student Agency, kterou mi dívčiny z jednoho nejmenovaného diskuzáku doporučily s tím, že si přes tuto agenturu sjednaly jejich pobyty. Paní koordinátorka mi vše hezky vysvětlila a vybavila mě nejrůznějšíma prospektama.

Dohodly jsme se také na tom, že nejdřív vyjedu do Velké Británie, jelikož do USA bych neměla dostatek zkušeností a referencí. Do USA jsou vyžadovány dvě reference a zkušenost práce jako babysitterka či chůva. Já sice měla zkušenosti s hlídáním cizích dětí, avšak pouze jednu referenci. Zkušenosti s hlídáním rodinných příslušníků se nepočítaly. Mé zkušenosti s hlídáním mých sestřenic a bratranců se tedy použít nedaly, ač ta zkušenost jako taková prý byla cenný bonus a taky že jsem to uvedla do svého dopisu hostrodinám.

V září 2008 jsem vyrazila do VB pracovat pro hostrodinu poblíž Londýna. Mé zkušenosti z VB jsem s vámi sdílela ve článku Rady pro AuPair. Ke konci svého pobytu v Británii jsem kontaktovala tamější koordinátorku ze Student Agency, což mi umožnilo si vyřídit přihlášku a pohovor ještě před návratem domů. Když jsem se tedy vracela z Británie, už jsem měla přihlášku vystavenou na webu partnerské agentury v USA – AuPairCare, a dokonce už o mně projevila zájem i jedna hostrodina.

Pohovory s hostrodinama probíhaly přes email a skype. Nejdříve jsme si vyměnili pár emailů, rozhovor po skypu jsem měla jen s pár hostrodinama. Toužila jsem totiž se umístit do Kalifornie, a ač to bylo v mé přihlášce, z počátku se mi ozývaly rodiny především z východního pobřeží, nejvíce z oblasti New Yorku a Washingtonu DC. Později se mi konečně ozvaly i rodiny z Kalifornie. Se sympatickou rodinkou ze San Francisca jsme se po pohovoru dohodli na ‘match’, tedy, že budu žít a pracovat pro ně.

Musím říct, že mi při pohovoru velice pomohlo mít připravené otázky pro hostrodinu, nebát se ptát na všechno – na to jak bude vypadat schedule, jak jsou děti zvyklí na to, že je někdo hlídá, jestli tam jsou aupairky a školy v okolí, také jestli odemě bude očekáváno řízení a zda-li budu mít nějakou možnost si to natrénovat než vyrazím s dětma na silnici, atd. Hostrodiny velice ocenili, že jsem kladla otázky, zajímala jsem se o detaily a otevřeně komunikovala. Bála jsem se toho, ale zkušené aupairky mi toto poradily, tak jsem je poslechla a to se mi vyplatilo.

Většina rodin také měla vypracovaný dopis pro aupairku, posílali hnedka spoustu fotek a dávali kontakt na současné či minulé aupairky, co u nich žily, abych se jich otevřeně zeptala na jejich zkušenost s bydlením s nima. To jsem po své ne zcela pozitivní zkušenosti z VB velice ocenila, jelikož mi to dodalo takový ten uklidňující pocit, že mám aspoň tušení, do čeho jdu. Avšak nutno podotknout, že každá jsme jiná a vmínáme věci jinak. Celkově mi však hostrodiny v USA přišly daleko přátelštější a otevřenější, než rodiny v Británii. Přišlo mi, že tam opravdu berou aupairky jako členy rodiny, ne jako levné pracovní síly, jak jsem se cítila v Británii.

Naučila jsem se také, že je důležité se řídit vniřními pocity, pokud máš z té rodiny špatný pocit, nebo to není úplně to, co bys chtěl/a, je lepší říci ne. Hlavně nepodléhat strachu, že se už nenajde další rodina, co by o tebe měla zájem. Najde, a několik, i kdyby to mělo chviličku trvat. Trpělivost je důležitá. Je to pobyt daleko od domova a minimálně na rok. Je tedy důležité, aby sis vybral/a dobře. Kluci to mají maličko těžší, jelikož je méně rodin, které by vyloženě chtěly kluky, ale i takové se najdou. V naší malé skupině jsme měli hnedka dva a prý tam byl třetí, co odjel těsně předtím, než já dorazila. Takové rodiny mají většinou starší kluky, co dělají dost sportu a k nim se opravdu více hodí klučičí aupair.

Před umístěním do rodiny jsme prošli pěti-denním školením poblíž New Yorku. Já jsem vyjela jako AuPair Plus, což znamenalo, že jsem mohla pracovat s miminkama, proto tak dlouhé školení. Ostatní ho měli o den kratší. Bylo to velmi zmáhající, jelikož jsme všichni byli unavení z toho dlouhého letu a zmatení z časového posunu.

První den orientace jsme se sešli všichni společně a seznámili jsme se s kulturou USA a agentura nám podala všechny informace, které jsme potřebovali vědět ohledně našeho pobytu, o studiu (musíte splnit 6 kreditů či mít 60 odstudovaných hodin), o tom jak vše bude probíhat, co od nás rodiny očekávají atd. Zahráli jsme si i spoustu her a vzájemně jsme si představovali naše rodné země – zde jsme tedy prezentovali naše projekty (měli jsme si připravit materiál o naší zemi a přivézt s sebou). Člověk se tedy leccos přiučil a poznal první kamarády.

Další den se už ale naše malá skupina pluskových aupairek oddělila a začala nám intenzivní výuka zaměřená na miminka a batolata, včetně kurzu první pomoci rozšířené o záchranu života miminek. Dostali jsme potom na to i průkazku a certifikát o splnění kurzu. Jednoho večera pro nás agentura vypravila autobusy do New Yorku a provezla nás Manhattanem. Avšak hodinu jsme čekali na průvodce, mezitím se setmělo, tak jsme viděli prd a byli z toho krapet zklamaní. Už si nepamatuju, kolik ten výlet stál, ale rozhodně to za ty peníze nestálo.

Musím říct, že když jsem v březnu 2009 vyjížděla, měla jsem smíšené pocity. Nejen, že jsem měla hlídat tři děti věku 5 a 2 roky a sedmi-měsíční mimčo, ale také zrovna řádila v USA krize. Asi měsíc po matchi (čekala jsem asi dva měsíce na to, až k nim vyjedu, protože tam má předchůdkyně byla až do března) mi s lítostí hostrodina oznámila, že hostdad ztratil práci. Ujistili mě však, že to nebude mít žádný vliv na můj pobyt, že on bude doma a hledat si práci. Nebyla jsem sice nadšená z toho, že budu mít jednoho z hostrodičů doma, protože z mé zkušenosti děti více poslouchají, když jsou s váma samy. A taky, že potom s tím byly trošku trable tu a tam, avšak nic, co jsme společně nevyřešili. Rodina byla naprosto kouzelná a velice komunikativní – vždycky jsme vše v klidu vyřešili.

S hostrodinou jsem chtěla zůstat i druhý rok, avšak než jsem jim to stačila říci, tak mně řekli, že i hostmom ztratila práci. Hostdad si ani po roce práci nenašel a bohužel se mnou nemohli prodloužit program. Avšak mi pomáhali s hledáním druhé rodiny a dokonce mi i půjčili auto, abych se do té další hostrodiny mohla přestěhovat.

Toužila jsem žít v Los Angeles, tak jsem si přes jednu webovou stránku našla hostrodinu, která se kvůli mě přihlásila do AuPairCare agentury, aby mě mohli zaměstnat. Byla jsem šťastná jak blecha, jelikož to byl splněný sen. Avšak ten bohužel netrval tak dlouho a oni mě za pět měsíců oznámili, že kvůli finačním potížím chtějí z agentury odejít a najmout si nějakou místní a levnější nanny, že ten aupair program není pro ně. Byla jsem jejich první a poslední aupair. I to se stane.

Začalo tedy hektické hledání další hostrodiny. Agentura to naštěstí uznala, že si mohu najít třetí hostrodinu, avšak jsem stále měla jen dva týdny na to, abych si novou hostrodinu našla a nemusela opustit USA. Bohužel se mi nepodařilo najít další hostrodinu v Kalifornii a moje třetí hostrodina bydlela poblíž Houstonu v Texasu. Nebyla jsem z toho nadšená, ale nechtěla jsem program přerušit, tak jsem souhlasila s matchem.

Bohužel s touhle hostrodinou to dopadlo krapet katastrofálně, takže to nebylo “do třetice všeho dobrého”, ale spíš “z bláta do louže”. Po příjezdu jsem od jejich aupair zjistila, že se u této rodiny vystřídalo snad osm aupairek v posledních třech letech. Jejich současná aupairka utíkala na víkendy a večery po práci pryč ke kamarádkám, aby jí nenutili pracovat. Avšak její kamarádky odjížděly ve stejný měsíc jako ona, takže já jsem tam zůstala úplně na ocet a nejbližší aupairka jednu a půl hodiny řízení odemě.

Rodina mě nutila pracovat přesčasy a pasivně-agresivním způsobem mi naznačili, že pokud jim nevyhovím, tak mě vyhodí. Již po měsíci jsem chtěla skončit, ale měla jsem s kamarádkou domluvenou dovolenou, naplánovaný road trip, o kterém bych potom ráda sepsala další článek, tak jsem se kousla do zadku a řekla si, že počkám, třeba se ta situace vylepší. Avšak situace se ještě zhoršila, tak jsem po dvou a půl měsících sebrala všechnu odvahu, co jsem mohla posbírat a zavolala jsem své koordinátorce v APC agentuře. Ta byla velice rozhořčená nad tím, co se děje a sdělila mi, že s touhle hostrodinou bohužel byly v minulosti problémy a byli upozorněni, že při dalších problémech je vyloučí z programu. Koordinátorka mi byla skvělou morální oporou během podání mé výpovědi v hostrodině, kteří to samozřejmě nesli velice těžce, ba dokonce na mě byli sprostí. Agentura s nima ukončila spolupráci po mém odchodu.

Naštěstí jsem brzy mohla odjet domů, čtvrtou hostrodinu jsem si vážně už hledat nechtěla, tak jsem ukončila program o půl roku dříve, než jsem původně plánovala. Rozloučení s dětma bylo nejhorší, zbožňovala jsem je. Hostmatka se se mnou na půl huby ‘rozloučila’ a třískla za mnou dveřma, jen co jsem si vynesla kufry z domu. Přijel pro mě koordinátorčin manžel, který nad jejím chováním jen kroutil hlavou a moc se mi omlouval, že mám takovouhle zkušenost, pak mě odvezl na letiště a popřál mi šťastnou cestu.

Strávila jsem v USA rok a půl. Zážitky z tohoto pobytu mám nezapomenutelné a jedny z nejlepších ve svém životě. Ano, konec nebyl nejrůžovější, ale nedovolila jsem, aby tři měsíce pekla zkazily jinak naprosto bezvadných patnáct měsíců. Se svojí první hostrodinou jsem v kontaktu dodnes a plánuji je brzy navštívit. Krize sice měla vliv na můj zážitek, ale nebylo to tak dramatické. S Agenturou AuPairCare jsem byla maximálně spokojená, vždy se mnou místní koordinátorky blízce spolupracovaly, pořádaly srazy aupairek v okolí a aktivity každý měsíc. Opravdu si daly záležet na tom, abychom byly spokojené a v hostrodině probíhalo vše tak jak má. Nemůžu, než doporučit.