Členy v angličtině (Articles)

Členy v angličtině

V angličtině existuje několik neoblíbených gramatických jevů, kterých se většina studentů a žáků bojí. Jedním z těchto jevů jsou nepochybně členy. Zatímco jiným nepříjemným ‘gramatikám’ se lze šikovně vyhýbat a často se objevují až v pozdějším stádiu pokročilosti (např. předpřítomý čas), členy nás provázejí již od úplného začátku. Nebudeme se jim tedy vyhýbat ani u nás.

Často se z úst učitelů dozvíme zajímavý názor: “Členy nejsou zase tak důležité, pro začátek je budeme ignorovat.” Skutečně v některých případech je dobré se členy nezabývat, ale již toto úvodní tvrzení učitelů mívá za následek to, že student tuto gramatiku odkládá a odkládá, a nakonec se členy úspěšně naučí nepoužívat. I pokročilejší studenti potom dělají základní chyby právě ve členech.

K čemu jsou členy dobré?

Je velice důležité si uvědomit, že jakákoliv gramatika k něčemu slouží. Přítomný průběhový čas se neučíme proto, abychom uměli přítomný průběhový čas. Učíme se ho proto, abychom dokázali popsat právě probíhající děj, něco, co se právě teď děje. Podobně každá gramatika má svoji funkci. Členy nejsou výjimkou. Slouží především proto, aby se lidé mezi sebou lépe domluvili.

Uvedeme si příklad. Nyní se na chvilku zastavte, zavřete oči a představte si slovo, které napíšeme o řádek níže. Prostě si ho představte.

AUTO

Kdybychom se vás nyní zeptali, co jste si představili, odpovíte asi, že jste si představili auto. Dobře, jaké auto jste si představili? To stejné, které jsme měli na mysli, když jsme slovo psali? Bylo to stříbrné Porsche? Pravděpodobně ne.

Každý ze stovky lidí by si asi představil jiné auto, někdo to svoje, někdo to, které mají rodiče, někdo to, které viděl ráno nabourané v příkopě, někdo si představí nějaké auto ze hry Need for Speed, atd. atd.

Jak se mají lidé mezi sebou domluvit, když si pod jedním pojmem představí takovou spoustu různých věcí? A k tomu právě slouží členy.

Můžete ovšem slyšet: ‘V češtině členy nemáme, tak se bez nich obejdeme i v angličtině’. Tento názor je mylný. Abychom se mezi sebou česky domluvili, používáme místo členů jiné jazykové prostředky, např. ukazovací zájmena, apod.

Členy jsou krátká gramatická slůvka, která nějak určují či specifikují význam podstatného jména. Existuje člen určitý (definite article), člen neurčitý (indefinite article) a člen nulový (zero article).

Určitý člen zajistí, že člověk, který mluví, a člověk, který poslouchá, budou mít v hlavě stejnou představu o významu podstatného jména. Jedná se totiž o nějaké konkrétní a určité podstatné jméno. Když v konverzaci řeknu the car, ten, s kým mluvím, si představí stejné auto jako já (tedy například to, o kterém jsme se před chvilkou bavili, nebo to, které právě před námi zastavilo). Kdyby nevěděl, o kterém mluvím, a já stejně použil the car, bude na mě asi nechápavě zírat a komunikace neproběhne.

Neurčitý člen vyjadřuje, že se nejedná o žádnou konkrétní věc, a tedy není potřeba, aby představa v mysli mluvčího byla totožná s představou v mysli posluchače. Použiji-li tedy v rozhovoru slovo a car, posluchač si může představit libovolné auto, nebo si počká, až ho nějak blíže specifikuji. Zastaví-li tedy před námi auto, a já použiju slovo a car, je jasné, že nemluvím o tomto konkrétním, ale o nějakém jiném.

V některých případech používáme tzv. nulový člen, což znamená, že před podstatným jménem člen není. Toto ‘vynechání’ členu má však svůj účel a také nějak určuje podstatné jméno. O tom ale více později.

Použijeme-li nesprávný člen, věta by mohla být nesrozumitelná, nebo by ji mohl dotyčný špatně pochopit. Rozdíl je například vidět na následujících dvou větách:

Where's the kitchen?
- It's the door on your right. – Víme, kde je kuchyň, a člověka navádíme přímo do kuchyně – ty dveře vpravo.
- It's a door on your right. – Zde nevíme kde kuchyň je, pouze říkáme, že jsou to jedny z dveří vpravo, ale dotyčný to bude muset vyzkoušet a zjistit sám – jsou to nějaké dveře vpravo.

Pomůckou, kterou studenti často používají, je, že když si v češtině podstatné jméno ve větě můžeme říct s ukazovacím zájmenem ten (např. to auto), bude v angličtině určitý člen. Pokud se spíše před podstatné jméno hodí přídavné jméno nějaký (např. nějaké auto), člen bude v angličtině neurčitý. Neplatí to stoprocentně, ale většinou to tak funguje. Zdůvodňovat si ale cokoliv českým překladem nedoporučujeme. Pojďme se nyní podívat na základní případy, kdy se členy používají.

Neurčitý člen

Nejprve se zaměříme na neurčité členy. Mají dva tvary, a to:

a/'ə//ə//'ə//­ə/
an/'ən//ən//'­ən//ən/

Neurčitý člen a používáme před vyslovovanou souhláskou:

a dog, a house, a union (zde se sice píše samohláska, ale čte se souhláska /j//j/)

Neurčitý člen an se používá před vyslovovanou samohláskou:

an engineer, an actor, an hour (zde se sice píše souhláska, ale vyslovuje se samohláska /a//a/)

Neurčitý člen používáme především v těchto třech případech:

1) Nová informace

Klasická učebnicová poučka: neurčitý člen používáme, když mluvíme o nějaké věci poprvé. Ono ani tak nejde o to, pokolikáté o ní mluvíme, ale zda se jedná o novou informaci či nikoliv.

Pokud náš posluchač ještě o nějaké věci neví, neslyšel o ní, tehdy použijeme tento člen. On si totiž ještě nemůže v hlavě vytvořit stejnou představu jako my, protože je to pro něho něco nového.

I bought a new car. – Koupil jsem si nové auto – je to pro něho nová informace, ještě neví jaké jsem si koupil.
She lives in a house in the city center. – také nová informace, o tomto domu posluchač ještě neslyšel.

2) Co je kdo zač

Neurčitý člen se používá i v případě, kdy říkáme, co je kdo nebo co zač. Nejčastěji to bývá např. u zaměstnání:

He's a teacher. – Je učitel – říkáme, co je zač, jaké má zaměstnání.
I want to be an astronaut. – Chci být kosmonautem. – říkám, čím chci být, jaké zaměstnání chci mít.

Není to však omezeno pouze na zaměstnání:

Jem is a boy. – Říkám, že Jem je kluk, tedy co je zač.
Oscar is a dog. – Oscar je pes – co je zač.
Burton is a brand of snowboards. – Burton je značka snowboardů.

Často se používá i u podstatných jmen s přívlastkem:

It's a beautiful morning. – Co je to ráno zač, jaké je to ráno.
She's a very smart girl. – Je to moc chytrá holka – neurčitý člen zde bude, i kdyby se o té dívce již mnohokrát mluvilo – říkáme, co ta holka je zač, tedy neurčitý člen.

3) Množství, frekvence, apod.

Neurčitý člen mívá také funkci čísla jedna:

He bought an apple and two bananas. – jedno jablko a dva banány

Dále se neurčitý člen objevuje v různých údajích určujících množství, frekvenci, čas apod.:

a few – několik
a little, a bit – trochu
a couple of – pár
a lot of – spousta
half an hour – půl hodiny
twice a week – dvakrát týdně
kilometres an hour – kilometrů za hodinu

Určitý člen

Určitý člen má také dvě varianty, ty se ale odlišují pouze ve výslovnosti:

the/'ðə//ðə//­'ðə//ðə/ (vyslovujeme krátce s /ə//ə/)
the/'ði://ðí/­/'ði://ðí/ (vyslovujeme dlouze s /i://í/)

První varianta, podobně jako tomu bylo u neurčitého členu, se používá před vyslovovanou souhláskou (the dog, the house, the union) a druhá před vyslovovanou samohláskou (the engineer, the actor, the hour).

Tento člen se používá v následujících případech:

1) Známá věc

Učebnice říkají, že určitý člen použijeme před podstatným jménem, o kterém se již mluvilo. Opět podotkneme, že nejde ani tak moc o mluvení, jako spíše o to, zda člověk, se kterým mluvíme, již o této věci ví.

He lives in a house in the city centre and the house is very old. – ten dům, který byl zmíněn v první části věty
The car which I bought yesterday is excellent. – to auto, které jsem včera koupil – Člověk, se kterým mluvíme, musí ale vědět, že jsem si včera koupil auto, jinak bych takovou větu říci nemohl.

2) Jediný exemplář

Dále používáme určitý člen s podstatnými jmény, která existují pouze v jediném exempláři. Např. slunce, měsíc, prezident USA apod.

The sun is shining. – Slunce je jenom jedno.

Nemusí to však být omezeno pouze na věci, které jsou na světě jen jednou. Mohou to být slova, která se v jediném exempláři objevují např. v jednom státě, nebo dokonce v jedné domácnosti, apod.

Can you put it in the fridge? – Lednička je doma jen jedna, člověk bude přesně vědět, kam to má dát – prostě do lednice.
I think I left it in the car. – Auto má člověk také většinou jen jedno, a když řekne že to nechal v autě, vlastně říká, kde přesně to nechal.
Where's John? – He's in the bathroom. – Záchod či koupelnu máme také asi jen jednu, tedy když řeknu, že je na záchodě, asi by každý věděl, kde ho má hledat.

3) Státy, pohoří, řeky

Určitý člen používáme u některých názvů států (ne u všech!), a to u těch, které jsou v množném čísle, nebo se skládají z více slov (nejčastěji vlastní a obecné podstatné jméno – např. Česká republika).

the Czech Republic, the Soviet Union, the United States of America atd.

Dále jsou to pohoří:

the Himalayas, the Andes, the Sierra Nevada

Nebo také řeky, pouště, atd. Více v článku Členy před názvy míst.

Nulový člen

Nulový člen se nepíše, nemá žádný tvar. Přesto je důležité vědět, kdy ho je nutné použít. Pojem ‘vynechat člen’ není přesný. Členy se vynechávají např. v nadpisech, v novinových titulcích apod. Nulový člen je však něco jiného. Používá se následovně:

1) Mluvíme pouze obecně

Mluvíme-li např. obecně o vodě, o žirafách, o autech apod, použijeme právě tento nulový člen. Je to u podstatných jmen nepočitatelných a u jmen počitatelných v množném čísle.

Water is wet. – Voda je mokrá, mluvím o vodě obecně. (ale: THE water is cold today – dnes je voda studená – myslím tím asi vodu v jezeře či v bazénu.)
Giraffes have long necks. – Mluvím obecně o žirafách i o krcích, nejsou to žádné konkrétní žirafy, ani krky (Ale: THE giraffes are beautiful – myslím tím asi tyto žirafy ve výběhu přede mnou.)

2) Ustálené předložkové vazby

Nulový člen používáme i u některých předložkových vazeb.

by car, by bus, by train
at home, at school, at work, to work, to school
in bed, in hospital, in prison, in church – zde spíše říkáme, co tam člověk dělá, nejde jen o místo, kde je – spí, je v nemocnici (zraněný), je v base (jako vězeň), je v kostele a modlí se

Podobných vazeb samozřejmě existuje více.

3) Státy, města, ulice

Názvy států v jednotném čísle, které se skládají pouze z jednoho slova, jsou s nulovým členem:

Germany, Italy, France, Spain atd.

Dále jsou to města, obce, apod.

London, New York, Prague, Fifth Avenue, Mulholland Drive

Zde však existuje spousta výjimek. Více v článku Členy před názvy míst.

Jak se členy naučit?

Členy jsou prostě součástí angličtiny a je nutné se je naučit. Ale jak? Snadné to není, ale nemožné také ne. Všímejte si členů v anglických článcích a textech a snažte se zdůvodnit si, proč tam člen je. Sami se pokuste členy používat alespoň ve výše uvedených případech. Když napíšete nějaký text anglicky, projděte si ho po sobě a zkuste si členy doplnit a zdůvodnit, proč tam který patří.

V mluvení samozřejmě nemůžete neustále přemýšlet nad členy, to by z vás asi nic nevypadlo. Dobrou metodou však je nahrát se na kazetu a potom si svůj projev poslechnout a zamyslet se nad tím, zda by v některých případech neměl být člen. Pokud sami své chyby odhalíte, budou se vám snáze odstraňovat. Nejdůležitější rada však je: Buďte v kontaktu s angličtinou co nejvíce, čtěte, poslouchejte, mluvte, konverzujte. Po čase snad zjistíte, že členy používáte bezmyšlenkovitě, automaticky a dokonce správně.

V žádném případě však učení členů neodkládejte na jindy. Začít můžete právě teď. K dokonalosti bude cesta ještě hodně dlouhá, ale základní případy zvládne každý.

Závěrem

Informace v tomto článku nejsou a ani nemohou být vyčerpávající. Snažili jsme se pokrýt základní případy používání členů, ale hlavně vysvětlit, proč jsou členy důležité. Existuje samozřejmě spousta dalších pravidel, výjimek a zvláštních případů. Často je rozdíl pouze v tom, jak lze danou věc chápat. Doufáme jen, že náš článek pomohl trochu odhalit tuto pro mnohé velkou neznámou – členy v angličtině.

Přepis bublinkové nápovědy: