Přítomný čas PROSTÝ vs. PRŮBĚHOVÝ

Přítomný čas PROSTÝ vs. PRŮBĚHOVÝ

Nedávno jste si u nás mohli přečíst přepracované články na téma přítomný čas prostý a přítomný čas průběhový. Jelikož se tyto časy studentům hodně pletou, slíbili jsme vám článek, kde si ukážeme jejich rozdílné použití.

Tvoření

Než se vrhneme na rozdíl ve významu, je třeba znovu a opět připomenout rozdíl ve tvoření. I zde totiž studenti mnohdy chybují. Problém je v tom, že pokud jde o tvoření, jsou to v podstatě naprosto rozdílné gramatické jevy.

U času prostého pracujete s pomocným slovesem DO a základním tvarem významového slovesa.

U času průběhového pak s pomocným slovesem BE a významové sloveso má na konci -ING.

Nikdy je však nemůžete kombinovat a v tom je kámen úrazu.

I work	I am working
you work	you are working
he works	he is working
she works	she is working
it works	it is working
we work	we are working
you work	you are working
they work	they are working

Jak zde vidíte, u prostého času pouze přidáte koncové -S ve 3. osobě j.č., jinak se nic nemění. U průběhového času použijete pomocné sloveso BE a ve všech osobách je významové sloveso zakončeno na -ING.

Proto je například špatně následující:

I am work	I working
he is work	he working

V otázce se do hry dostane ještě navíc pomocné sloveso DO a to v případě prostého času (ve 3. osobě j.č. se mění na DOES /dʌz//daz/). U průběhového času máte pomocné sloveso BE, ale to používáte již v oznamovací kladné větě.

Do I work?	Am I working?
Do you work?	Are you working?
Does he work?	Is he working?
Does she work?	Is she working?
Does it work?	Is it working?
Do we work?	Are we working?
Do you work?	Are you working?
Do they work?	Are they working?

Časté chyby jsou pak opět v kombinaci obou:

Are you work?	Do you working?
Is he work?	Does he working?

Když tvoříme zápor, je situace podobná. Opět pracujeme s pomocnými slovesy DO a BE a v průběhovém čase navíc významové sloveso zakončíme na -ING. Pomocná slovesa však budou v záporu.

I don't work	I'm not working
you don't work	you aren't working
he doesn't work	he isn't working
she doesn't work	she isn't working
it doesn't work	it isn't working
we don't work	we aren't working
you don't work	you aren't working
they don't work	they aren't working

Špatně je pak opět kombinace jako například:

you aren't work	you don't working
he isn't work	he doesn't working

Pokud si nejste správným tvořením stále jisti, určitě je praktické vytisknout si naši přehlednou tabulku, kde máte do všech osob dosazen jak čas prostý, tak průběhový. Díky tomu okamžitě vidíte, jak se tvoří. Klikněte na odkaz níže a otevřete si článek ke stažení v PDF:

Použití

Zopakovali jsme si tedy tvoření těchto časů, kde chybují převážně začátečníci. Pokud však jde o použití, chyby dělají často i značně pokročilí studenti.

Chybující studenti se dají rozdělit do dvou skupin:

první chybující skupina

Do této skupiny patří studenti, kteří se teorii použití naučili obráceně. Tedy že prostý čas používají u dějů, které probíhají právě teď, a průběhový čas používají u dějů, které probíhají neustále.

Jak k tomu došlo? Na vině by mohla být čeština. Pokud totiž v češtině chcete od sebe rozlišit prostý a průběhový čas, můžete si pomoct českou dokonavostí a nedokonavostí dě­jů.

I sit here every day.	= Sedávám tady každý den.
I am sitting here now.	= Sedím tady teď.

Sice je to zbytečné, protože v obou případech můžeme v češtině použít obyčejné “sedím”, ale pokud tyto časy chcete opravdu rozlišit i v češtině, můžete si takto pomoct. Jenže pokud nebudete dostatečně pozorní, začnete dělat chyby.

České slůvko “sedávám”, které popisuje opakovaný děj, je totiž delší než slovo “sedím”, které popisuje děj dočasný. Proto pak studenti mylně usuzují:

I am sitting here every day.	= Sedávám tady každý den.
I sit here now.	= Sedím tady teď.

Přitom si můžete jednoduše pomoci tím, že se nebudete obracet na český překlad, ale představíte si to na časové ose (více níže). Pokud někde sedávám nebo něco čítávám, je tento děj na grafu zobrazen delší čarou než něco, co právě probíhá (sedím, čtu).

Pokud vás tato chyba zarazila, je to jen dobře. Patrně do této skupiny studentů nepatříte. Já se však s touto chybou setkávám v hodinách docela často. Důvod, proč ji studenti dělají, může být pochopitelně i jiný, ale ten, který jsem zmínil, se jeví jako nejpravděpodob­nější.

Pokud je tato část jasná, pojďme se podívat na druhou skupinu chybujících, kam patří určitě mnohem více studentů.

druhá chybující skupina

Tito studenti ví, že prostý čas popisuje děj, který probíhá neustále nebo opakovaně, a průběhový čas popisuje děj, který probíhá právě teď.

A v tom je ten problém. Až příliš doslovně se totiž drží definice probíhá právě teď.

Průběhový čas sice může probíhat v tento moment, ale nemusí. Jde jen o to, že je to děj dočasný, který začal někdy v minulosti, probíhá, a pak někdy v budoucnosti skončí. Ale může probíhat přerušovaně.

Pro takové studenty mám vždy připravené tři modelové situace, na kterých se dá rozdíl mezi těmito časy velice dobře ukázat.

PRVNÍ MODELOVÁ SITUACE

Vezmu si před studenty otevřenou knihu, dám si ji před obličej, a čtu si (prudce otáčím hlavou ze strany na stranu, ať je to vizuálně jasné). Po studentech pak chci, aby mi přeložili větu “Čtu dobrou knihu”. Oni většinou odpoví správně “I'm reading a good book”.

Pak však knihu odložím stranou, pohodlně se posadím, a chci po nich přeložit stejnou větu s tím, že se třeba spolu bavíme v kavárně, a já jim jen chci sdělit, že čtu dobrou knihu, ale v tuto chvíli do ní nemám zabořenou hlavu (řeknu, že ji mám třeba doma na nočním stolku, nebo v tašce vedle sebe). A zde většina studentů odpoví “I read a good book”, což je ale špatně.

Následuje většinou vášnivá debata o tom, že když jsem knihu odložil, už ji přece nečtu, a proto se musí použít přítomný čas prostý. A to je právě špatné pochopení definice použití přítomného času průběhového. Když knihu odložím, neznamená, že ji nečtu. Sice ji nečtu v tento moment, ale mám ji rozečtenou. Je to děj, který probíhá “kolem současnosti”.

Tato modelová situace nám ukazuje naprosto jasně rozdíl mezi těmito časy a proč se zde dopouští studenti chyb. Navíc zrovna v případě “čtení knihy” zde funguje další pomůcka. Holá věta “I read a book” je vlastně vždy špatně. Použitím přítomného času prostého totiž říkáte, co děláte obvykle. A proto třeba můžete říct “I read books about animals”. Je zde množné číslo, které sděluje, že třeba obvykle nebo rádi čtete knihy o zvířatech.

Samotná věta “I read a book” by pak neměla moc použití. Na druhou stranu však můžete třeba říct “I read a book when I'm on holiday”, čímž říkáte, že vždy, když jste na dovolené, přečtete si nějakou knihu.

DRUHÁ MODELOVÁ SITUACE

Představte si, že jste v kině a sedíte na svém místě. Můžete tedy říct “I'm sitting”. Film ještě nezačal, a vy jste dostali žízeň, tak si ještě rychle jdete něco koupit. Když se ale vrátite, sedí na vašem místě někdo jiný. Vy nesedíte, vy stojíte proto můžete říct “I'm standing”. Nicméně se na člověka oboříte slovy “I'm sitting here”. A on může buď odejít, nebo také řekne “I'm sitting here”.

V tento moment ta druhá osoba sedí (sitting) a vy sice stojíte (standing), ale zároveň i sedíte (sitting), protože to místo je vaše, máte ho “rozsezené”.

Pokud patříte k těm, kteří by v první modelové situaci řekli “I read a book” v momentě, kdy knihu odložím, asi byste tady logicky řekli “I sit here”, protože v tento moment přece nesedíte, ale stojíte. Na vašem místě sedí někdo jiný. Jenže pak byste tomu člověku oznamovali, že tam sedáváte (pravidelně, kdykoli jste v tomto kinosále, že toto sedátko je prostě vaše) a to je přece nesmysl.

TŘETÍ MODELOVÁ SITUACE

V tomto scénáři zůstaneme u sezení, ale přesuneme se z kina do zasedací místnosti. Představte si, že pracujete v nějaké firmě a při pravidelném meetingu v pondělí ráno sedíte vždy na stejné židli daleko od dveří. Jenže dnes čekáte důležitý hovor a nechcete nikoho rušit odbíháním, tak si sednete na židli, která je nejblíže ke dveřím.

Vy zrovna stojíte u flip-chartu (který je shodou okolností kousek od vaší nové židle) a vysvětlujete kolegům nějaký graf. V ten moment ale dorazí opožděně jiný kolega, který si chce sednout zrovna na židli, kde dnes sedíte vy (je v tom nevinně, protože ví, že obvykle sedíte jinde). Když mu řeknete, ať si sedne jinam, že to je vaše židle, ohradí se, že přece vy sedíte (sedáváte) jinde. Vy mu to pak můžete vysvětlit slovy “Yes, I usually sit there, but today I'm sitting here”.

Technicky vzato v momentě, kdy to řeknete, stojíte, a můžete říct “I'm standing”. Ale i když stojíte, zároveň sedíte na dvou židlích. Na té své obvyklé, kde použijete přítomný čas prostý “I sit there” a pak na té dočasné židli jen pro dnešní den, kde použijete přítomný čas průběhový “I'm sitting here”.

V tento moment můžete říct, že stojíte (standing) ale zároveň sedíte (sit ale i sitting). Kdybyste použili pouze čas přítomný prostý nebo pouze přítomný průběhový, nebyli byste schopni kolegovi vysvětlit, jak to vlastně s tím sezením dneska máte.

ČTVRTÁ MODELOVÁ SITUACE

Představte si, že pozvete spolužáka domů a chcete mu nabídnout něco ze svého baru (pokud vám ještě nebylo 18, představte si, že už jste plnoletí). Moc se ale vzájemně neznáte, proto se ho chcete jednoduše zeptat “Co piješ?”. Ten člověk v tento moment zatím ještě nic nepije, právě přišel na návštěvu, proto vy stojíte u otevřeného baru a zeptáte se “What do you drink?”. Ptáte se totiž, co rád pije, co obvykle pije. Otázkou “What are you drinking” byste ho jistě zmátli, protože jste mu ještě nic k pití nenabídli. Vy byste se ho touto otázkou ptali, co právě pije.

Jiná situace: jste domluveni s kamarády v hospodě a dorazíte pozdě. Oni už mají před sebou nějaké skleničky s pitím. Mají pití “rozpito”. Vás zajímá, co si dali, a zeptáte se “What are you drinking?”. A v ten moment nemusí mít nikdo skleničku u úst. Jen ji mají před sebou. Kdybyste se tady zeptali “What do you drink?”, asi byste je zmátli. Ptali byste se jich totiž v podstatě, co rádi pijí, nikoli co pijí nyní.

Kamarád vám ale může taky odpovědět “I usually drink beer, but they don't have good beer here, so I'm drinking wine”.

grafické zobrazení

Někteří z vás mají možná rádi vysvětlování pomocí časové osy. My si vezmeme na pomoc první modelovou situaci se čtením knihy a ukážeme si rozdíl graficky.

Černě si nakreslíme časovou osu, kde je uprostřed znázorněna současnost. Pak si vezmeme zelenou barvu a ukážeme si nejčastější dva příklady přítomného času prostého.

Popisuje buď něco, co probíhá stále nebo dlouhodobě (plná čára), třeba I live in Prague, ale může popisovat něco, co se děje opakovaně (přerušovaná čára), například I read books about animals.

Plná čára je tedy jasná, bydlím v Praze a hotovo. Přerušovaná čára nám pak naznačuje, že sice čtu knihy, ale každý krátký úsek zelené čáry nám vlastně reprezentuje jednu knihu. Vidíte, že některé knihy člověk přečte rychleji než jiné. Mezi čtením jednotlivých knih pak má různě dlouhé pauzy. Nicméně stále říká, co dělá obvykle.

Nyní se zaměřme na aktuální knihu, kterou čtete. Přeneseme si ji blíže k bodu, který označuje současnost, a toto čtení si označíme červeně:

Pokud popisujete něco, co se děje právě teď, použijete přítomný průběhový čas, tedy I'm reading a book about animals. Pojďme si však tento graf přiblížit:

Červená čára, která reprezentuje čtení jedné knihy v současnosti, je totiž taky přerušovaná. Přece nečtete 24 hodin denně. Potřebujete pracovat, jíst, spát, atd.

No a proto se může lehce stát, že v tento moment, který je reprezentován černou svislou čárou, prostě máte zrovna ve čtení pauzu. Proto se neprotnou.

Přidali jsme si tedy modrou čáru, která znamená teď a se kterou by se měly protínat všechny děje, které právě probíhají. Jenže s červenou čárou se modrá neprotla, protože máme zrovna ve čtení pauzu.

Jde o to, že zelené kousky na grafu reprezentují jednotlivé knihy a vy říkáte obecnou pravdu (že čtete knihy). Na druhou stranu přerušovaná červená čára reprezentuje pouze jednu knihu, kterou čtete přerušovaně.

---

V předchozím článku jsme si říkali, že má průběhový čas mnohem více použití. Podrobnosti si můžete přečíst zde. Velice často se například používá pro vyjádření budoucího času. Dnes nám však šlo pouze o porovnání přítomného času prostého a průběhového.

Přepis bublinkové nápovědy: