to LionessCZ: Omlouvám se za menší zpoždění, co se týče odpovědi na
Vaši otázku. Svým způsobem už zde na ni odpověděl Teplicano, a jak
vidím, dokonce Vás navnadil na určitý typ školky. Zajímalo by mě pak,
zdali jste do ní synka opravdu přihlásili, a jaké dělá pokroky.
Ohledně užívání jazyka v rodině (je-li bilingvní) by mělo platit
jedno nepsané pravidlo – rodiče vždy mluví na dítě každý svým
mateřským jazykem: takže matka svým a otec taky svým. Mezi sebou pak mohou
komunikovat libovolným z těch dvou (jen ne tzv. makarónštinou, tj. jedna
věta jedním jazykem a druhá druhým). Fascinující je, že děti mají
schopnost rozpoznat nesprávnosti. Dokonce pak své rodiče i opravují.
Rozhodně zde neplatí, že by se dítěti oba jazyky pletly, pokud je ve vztahu
k sobě slyší stále od téhož rodiče. Prostě si navykne mluvit
s maminkou např. česky a s otcem dejme tomu anglicky. Horší je, když mu
chybí častější kontakt s jedním z rodičů. To pak může dopadnout jako
v rodině jedné mé studentky, kde tři dcery vyrůstaly sice v Praze, ale
doma mluvily s kanadskou maminkou převážně anglicky. A jelikož byl
český tatínek dost pracovně vytížený, odehrávaly se všechny aktivity
veskrze v angličtině včetně studia, které absolvovaly později
v angličtině na mezinárodní škole. Takže tu vznikl paradox, kdy se teď
všechny dcery učí svůj druhý mateřský jazyk, jako by to byl „cizí“
jazyk. Mezitím si už však osvojily určité řečové struktury
v češtině, které předpokládám sporadicky zaslechly od svých českých
příbuzných, leč přes časté chybné anglické transfery… je to na
delší povídání, rozhodně však zajímavý příklad, který momentálně
napravuji.
Na druhou stranu mám příklad rodiny, kde se obě děti začaly učit
česky až po přestěhování z USA do Prahy ve věku 6 a 13 let.
Samozřejmě byla velká škola, že s nimi český otec nemluvil česky už
v USA. Naštěstí obě děti začaly navštěvovat českou školu, přičemž
jsme se starším z nich udělali překlenovací paralelní studium češtiny,
aby se mohlo zapojit do školních aktivit co nejrychleji. Navíc se česky
začala učit i matka, takže se v rodině teď už paralelně mluví jak
česky, tak i anglicky. To je krásný příklad toho, jak to funguje.
Samozřejmě by bylo jednodušší a také „levnější“, kdyby se
s češtinou začalo hned od začátku.
Pro Váš zájem zde ocituji jednu z mnoha zajímavých citací z knihy
Výstup na Babylonskou věž Gerryho T. M. Altmanna, kterou už jsem na těchto
fórech doporučovala. V ní se dá najít spousta zajímavých myšlenek, jak
funguje dětská a dospělá paměť včetně fixování řečových
struktur.
Jazyky v našich genech:
„Noam Chomsky – později se k němu připojil Steven Pinker rovněž
z Massachusetts Institute of Technology – se domnívá, že jediným
schůdným vysvětlením je, že jsme se narodili se znalostí, která
napomáhá učení jazyka (a je pro ně nezbytná). Pinkerova hypotéza
spočívá v tom, že dítě je vybaveno velmi hrubou znalostí o typech slov
(například ví, že existují typy odpovídající substantivům a slovesům)
a o jejich funkcích v jazyce (například, že ve větě bude slovo
odpovídající subjektu). Tato znalost slouží jako základ pro určení
(samozřejmě podvědomé), které jiné typy slov existují a jaké jsou ve
větě jejich vzájemné vztahy. Dále se předpokládá, že nejde o znalost
specifickou pro jeden konkrétní jazyk, ale o univerzální rys všech
jazyků. Když například malé děti pozorují událost, kterou jim někdo
popisuje, mají zřejmě za to, že to, co tuto událost způsobuje (například
králík krmící kačenku), odpovídá subjektu věty. Dítě tedy nepotřebuje
nic víc než najít, které slovo je subjekt (v různých jazycích je to
různé). Zná-li výraz pro králíka, vidí, jak králík krmí kačenku, a
slyší větu ´králík krmí kačenku´, naučí se, že subjektem –
alespoň v angličtině – je první slovo (respektive první jmenná fráze)
ve větě. Tímto způsobem postupně získává informace o gramatice
angličtiny.“ str. 57–58