Způsobová (modální) slovesa mají dva základní „významy“
v použití, a sice prvotní význam a druhotný význam.
Jako první se většinou a logicky člověk seznámí s onou první
skupinou modálních sloves – vyjadřují povinnosti, možnosti, příkazy,
nutnosti, rozkazy, zákazy, míru tolerance, nařízení, schopnosti, apod.
Jejich tvary existují pouze v přítomném čase – v ostatních je nutno
použít jejich opisy. Opisy mají většinou podobný, někdy až stejný
význam, ale nejedná se již o modální slovesa.
Druhým „významem“ způsobových sloves se vyjadřuje, do jaké míry
platí to, co mluvčí tvrdí (určitě ano, nepochybně, asi, možná,
zajisté, určitě ne apod.). Nebo vyjadřují také výtky a rady – hodnotí
situaci. (neměl tam chodit atd.). Tato slovesa nemají opisy. Vyjadřují
soudobý pohled na věc, proto je jejich význam je proto přítomný. Pokud
chceme mluvit o minulosti (určitě to byl on), musím použít tzv. „minulý
infinitiv“. (nebo taktéž „dokonavý infinitiv“.)
To, o čem tady píšete, se mi jeví, jako úplně obrácené.