Navazuji na diskusi, která začala ve vláknu Jak se stát dobrým učitelem 

Příspěvky studentů vítány! Domlouváte si se svými studenty předem nějaká pravidla diskuse? Například Neodpovídám jenom Ano nebo Ne, vždy se snažím problém rozvinout. Je podle vás vhodné během jedné jednoduché věty posloužit několikrát studentovi jako slovník? Předpokládám, že tištěný slovník má poblíž a učitel mu poskytl přiměřený čas na promyšlení odpovědi. V běžném životě si bude muset vystačit sám se svou vlastní slovní zásobou.

Ne, dopředu se s nimi domlouvám snad na jediné věci a to, že diskuse či mluvení je věc komunikativní, čili pokud dělají minichyby, neopravuji je pro záchranu Fluency. Pokud se trápí moc se slovíčkem, snažím se taktně napovědět.

Je otázka, co se považuje za “minichyby” – to je asi u každého učitele individuální, že? 

Jinak k prvnímu dotazu – já se snažím nutit studenty, aby – když neznají slovíčko – to řekli jinak a většinou to jde. Neměli by si vymýšlet zbytečně složité věty, které nedokážou sami sestavit. Mluvení v hodině je nácvik reálné komunikace, kde bude taky každý sám za sebe. 

Já u mluvení rozlišuju dvě věci: je to mluvení na fluency nebo accuracy? Na začátku hodiny je vždycky takový “pre-warm-up”, kdy se většinou ptám na to, co dělali, nebo co je u nich nového, nebo jestli slyšeli tohle a tamhle, aby se mi trochu oklepali, a tam u některých studentů vyžadovat accuracy znamená pohřbít jejich snahu na zbytek hodiny. Takže tam mi jde spíš o fluency, i když někdy zadrhává i to – a přesně jako Franta, když nevědí slovo/výraz, chci po nich, aby to řekli jednoduše, úměrně svým vědomostem. Když ale vidím, že jsou rozjetí a hledání nového výrazu by jim rozhodilo koncept, tak jim tím slovíčkem pomůžu, i když je mi jasné, že si ho asi nezapamatují – píšu na tabuli. Když ale udělají potřetí tu samou chybu (většinou minulost nebo 3rd ps PS), tak ukazuju signály (trojku na prstech ruky, za sebe apod.). Popř. si chyby píšu na papír a pak je sdělím – zdůrazňuju, když se chyba několikrát opakuje (ať už v tom konkrétním projevu nebo dlouhodobě). No a u accuracy opravuju každou chybu, ale ne tak, že bych je zastavovala, ale důkladněji, než u fluency.

No, ale to jsem odběhla od tématu. Rozmluvit studenty je většinou fuška. Základní věc: nepokládat otázky, na které lze odpovědět ANO/NE. Pokud student není schopen ze sebe vymáčknout víc, než jednu větu, je lepší volit rozhovor, kdy z něj ty informace dostávám já, popř. i jiný student. Pomáhají obrázky – kde je na obrázku to a to, co by tam mělo být, co asi ta holka dělá, na co myslí… to vystřihávám třeba z časopisů, oni si vybírají, o kterém budou mluvit, který je jim sympatický.

Na úplném začátku se snažím se všemi studenty rozebrat problémy konverzace a stanovit základní pravidla. Něco ve smyslu, že hlavním cílem učitelových otázek není získat informaci. Cílem je studenta rozmluvit.

Na otázku “Máš rád kávu?” Lze odpovědět “Ano”, ale také “Ano, mám. Voní fantasticky, chutná delikátně a sezení na terase s šálkem kávy je velmi relaxující” Na otázku “Proč máš rád kávu?” Lze odpovědět “Já nevím” nebo rozvést svou slušnou závislost na kofeinu a peníze, které jsem tak ochotná utratit za dobrý kávovar. 

Když student neumí slovíčko, posloužím mu synonymem – českým. Ale tohle nejde vždy.

Dobrý nápad, tohle rozdělení. Hned to využiju!
Z obrázků jsou také dobré české komixy (používám především Čtyřlístek), kde lze jak popsat situaci či jednotlivé věci na obrázcích, tak říci, co kdo říká – buď zjednodušeně nebo i docela přesně přeložit, dle požadavků a úrovně studenta.

P.S.: Ty signály rukama taky dělám, a asi nebudeme sami dva. 

Bezvadné nápady – ty pravidla, synonyma v češtině… celá tahle sekce pro učitele je prostě geniální! 

Obrázky jsou jistota, dají se popsat, dá se o nich vymyslet příběh, může se s nimi hrát hra Uhodni slovo. Ještě bych uvítala v kurzovních učebnicích víc otázek k probíraným tématům, volného místa bez textu je v nich pořád dost 

Mám také pár dobrých triků k rozmluvení, někdy možná sepíšu nějaký článek… nicméně alespoň pár příkladů…

Někdy se snažím studenty vyloženě VYPROVOKOVAT k diskuzi tím, že mám nějaký zcela zcestný názor, se kterým se nemohou ztotožnit. Např. že by se ve školách mělo přestat učit česky a začít jen anglicky. Nebo že globální oteplování je mýtus/pověra (což vlastně není zcestné, tomu sám věřím) nebo že sport je k ničemu, leda si tím člověk zničí zdraví. A oni se přirozeně začnou bránit a vysvětlovat mi, proč jsem mimo.

Nebo mám fiktivní problémy, které prezentuju jako skutečné a oni mi musí pomoct. Např. přijdu úplně vyřízený s tím, že mi dnes ředitel oznámil, že mám padáka… a že nevím, co teď budu dělat, když umím jen anglicky a nic jinýho… a chci po děckách či studentech, aby mi poradili. Ten problém může být jakýkoliv. Třeba to, že mi odešlo auto a já potřebuju poradit, co dělat, jestli jezdit do práce vlakem, nebo koupit auto a jaký.

Oni už většinou vědí, že když mám nějaký problém, tak si dělám legraci, ale prvních pár problémů mi věřili. Ale to nevadí, do diskuse se stejně zapojí.

No, asi bych mohl psát dál, ale mám ještě pár deadlinů… a toto byla moje forma prokrastinace. Musím do práce.

Nebo že globální oteplování je mýtus/pověra (což vlastně není zcestné, tomu sám věřím)

Go figure! A nejste sám. Možná by pomohlo založení institutu ..I am just kidding.

že sport je k ničemu, leda si tím člověk zničí zdraví

Tím vrcholovým naprosto jistě.

Tak “prokrastinaci” jsem si musela vygůglovat. To vyprovokování je výborná věc. Jako dneska si pamatuju na svého lektora – Američana, který mě (jako teenagera) úplně rozčílil doruda, když tvrdil, že rezervace pro Indiány v USA jsou naprosto v pořádku. Byla jsem totálně v šoku! 

Obecně se má za to, že prokrastinace je buzzword používané místo slova lenost. 

No, z toho, co píšou na Wikipedii, mi to nevyplývá. A že by byl Marek líný… to se mi nezdá…  

Jasně, u Marka tomu věřím.
Nicméně jak říkám, je to v módě a kdejaký puberťák se proti výčitkám matky, že se fláká, ohrazuje: “Ne, já jen prokrastinuju!” 

S tím vyprovokováním diskuze zcestnými názory nebo fiktivními problémy, to je fajn nápad .

S tou fikcí mám taky dobré zkušenosti, ale u mladších studentů. Když probíráme nějaké téma, nechám je představit si něco “vysněného” nebo případně poradím, co si mají představit. Třeba při popisu domu si každý připraví popis takového, který by chtěl mít (bez ohledu na finance), to samé se zaměstnáním, šatníkem, koníčky,… Nebo sama zadám: “Jsi vědec na základně v Antarktidě, co právě teď děláš?” Tam se většinou zapojí i ostatní, protože se ptají nebo nesouhlasí, atd.