Když jsem chodila do školy, dopisování si (hlavně s jedinci ze SSSR) bylo běžné. Maily nebyly a taky nikdo nevěděl, kdo vlastně je na druhé straně, komu tu adresu dáváme. A nikdo to neřešil. Dospěláci nás naopak v dopisování si podporovali, právě kvůli tomu procvičování jazyka. I když jsou dneska maily a sms běžnější, pořád jsou lidi, kteří mají raději pohled, nebo dopis, protože si ho mohou vystavit na poličku, protože se mohou pochlubit přátelům… Určitě nebudu někomu cizímu psát citlivé osobní údaje v prvním dopise (nebo emailu) a pokud je někdo divný, i dopisování se dá stopnout. Pochybuju, že by se třebas Ind přijel podívat, co se s jeho penpalem stalo.
V tom je problém třebas Facebooku, že tam lidi nacpou citlivé údaje, fotky, které by jinak nezveřejňovali a pak se diví… 

To Roman: Ano „u r“ místo you are, „u“ místo you, „ur“ místo your. Je to divné. Zvlášť, když to používala dál ačkoliv jsem ji hned u první zprávy požádala, aby to nedělala. Ale vy jste možná měl na mysli trochu něco jiného…

Jarmi, zdá se, že domluva není možná. Už jsme to asi vyřešily – ze psaní nic nebude.

Amanito, lidem z Afriky už vůbec neodpovídám. Je mi to líto, ale je to přesně ten případ, kdy se dotyčný stále jen vyptává a nic o sobě neřekne anebo naopak popíše strašně smutný životní příběh a žádá o pomoc.

Leiah, její hlavní důvod byl vyjádření jakési úcty k druhému tím, že dopisu věnuji osobní péči, svůj rukopis…

Celé je to o individuálním případu a přístupu obou zúčastněných.
Na interpals vždycky nejprve používám interní vzkazník nebo psaní na zeď. Nikdy mi nešlo o důvěru, ale spíš jestli si s tím člověkem mám co říct. A když ano, klidně píši papírové dopisy se zpáteční adresou. Je tedy pravda, že nejvíc jsem si psal s jednou američankou, kde není třeba žádných obav ;) ale taky jsem si vyměnil pár listů s lidmi např. z Tchai wanu, Filipín apod. a nikdy jsem nezažil žádný problém
Ono mě ani moc nenapadá, jak by se adresa bydliště dala zneužít, notabene ze zahraničí.
Stačí když nikomu nebudeme jak v čr tak jinde posílat rodné číslo, číslo bankovního účtu atd. a nemůže se nám nic stát 

Ona je také otázka jestli by takové dopisování poštou do zahraničí (ještě k tomu s nerodilým mluvčím )mělo vůbec nějaký přínos co se týče angličtiny.

Pomocí emailů si lze denně napsat mnoho textu, ale pomocí dopisů do zahraničí je člověk dosti limitován časem doručení, napsání, poslání…

Věřím, že kdysi když nebyla jiná možnost to mohlo být fajn – lepší než vůbec nic. Dneska v době internetu je to již ale zcela pasé…

Doba pokročila a stejně jako ztratilo smysl kupovat si povoz a koně pro cestování, ztratilo už smysl používat takto zastaralou a velice nepraktickou komunikací (zvlášť pokud ten internet vlastní obě strany). Věřím, že další generace bude znát dopisy už jenom od svých babiček.