Tak já přidám svůj pohled učitele Měla jsem studenty,
kteří se chtěli naučit anglicky, ale měli ten dojem, že jim tu angličtinu
do hlavy mám já přičarovat či co, aniž by oni hnuli prstem. Pak jsem měla
studenta, který se mě dokázal hodinu co hodinu ptát u výkladu čehokoliv
na věci typu „A je to takhle vždycky? Dá se to říct i jinak?“ a na
všechno, co jsme probírali, měl nějakou chytrou poznámku. Měla jsem
kolikrát pocit, že by nejradši pořád překládal manuály k PC a
příslušenství… Teď mám skupinku čtyř dam, které si mě
„objednaly“ na konverzaci, ale jejich úroveň angličtiny je
elemetary-intermediate s různými znalostmi gramatiky a slovní zásobou.
It's hell.
Vím, že mít ideálního studenta je k nezaplacení. Mně většinou stačí,
když student dává najevo, že má zájem o učení a snaží se pro svoje
zlepšení dělat vše, co je v jeho možnostech. Pracovat s leklými rybami
je pro těžké a kolikrát se přistihnu, že mi to krade energii/vůli k a
radost z učení. Učit někoho, koho to očividně nebaví (a pokud se jedná
o kurz, který si člověk sám platí – tak tam to nechápu, proč se
člověk vůbec do takového kurzu zapisoval) a nechce se vzdělávat, je sakra
těžké a demotivující – ano, i učitel potřebuje motivaci.
Momentálně jsem samostudent, který má motivace až až a vůli se zlepšovat
a dělat pro to vše možné (takže jsem vlastně sama sobě ideálním
studentem ),
ale i mně pomáhalo kdysi, když byl učitel pozitivní, spravedlivý,
přísný a hlavně věděl, co učí a proč to učí. Na druhou stranu,
nejvíc jsem se naučila s rodilým mluvčím u piva (Američan, který uměl
dobře naučit, byl hodně vzdělaný a naštěstí měl rád české
pivo).