Dobrý den, ráda bych znala Vaše názory na opisování slovíček. Učím angličtinu na 2. stupni ZŠ. Používáme pracovní sešity (Project), kde je na konci učebnice souhrn všech slovíček dané lekce. Až doteď jsem po žácích chtěla, aby si slovíčka přepisovali do sešitů. Má to ale smysl? Myslím tím, nechat je opisovat něco, co už stejně mají v pracovním sešitě? A kolik sešitů při výuce používáte? Děkuji za názory.

Tak to byste asi spíš měla posoudit vy, zda to má smysl. Pomáhá dětem v učení to, že si to přepisují? Nebo jim stačí se to naučit z té učebnice? Já bych v tom smysl viděla obecně ještě tak v té šestce, protože si děti třeba stále zvykají na to, že se slova jinak píší, než čtou. Někomu ten přepis pomáhá v zapamatování – ale ne všem. Takže tak jako tak bude cca třetina otrávená, třetina nadšená a třetině to bude jedno.
Letos mám 2. stupeň poprvé a dle rady kolegyň máme tři sešity – slovník, sešit na gramatiku apod. a sešit na 5minutovky. Uvidím v průběhu roku, co se mi osvědčí.

Hlavně nesmí docházet k učení slovíček bez kontextu – to je značně neefektivní, lhostejno, zda z učebnice nebo přepsané v sešitu. Taková slovíčka zůstanou ve většině případů v krátkodobé paměti a rychle z ní zmizí.

Souhlasím s Frantou. Bez kontextu je učení seznamů slovíček otravné a neefektivní. Seznam by měl podle mě sloužit jen pro referenci.

Já to se svými studenty dělám tak, že jim za domácí úkol zadám, aby si ze seznamu vybrali určitý počet slovíček dle vlastní libosti. Chci po nich, aby si vybírali slovíčka, která pro sebe považují za nejpraktičtější, tzn. slovíčka, která sami často používají ve svém jazyce. Na tato slovíčka pak sami za domácí úkol vymýšlí věty nebo napíšou krátké povídání. Já jim to pak samozřejmě opravím. Slovíčka si lépe zapamatují, protože je sami aplikují a mají je u sebe v sešitě použity ve větách, tzn. v kontextu.

Je mi ale jasné, že takto se to nedá provádět ve školách, kde se mají podle osnov tyto seznamy naučit. Na vašem místě, bych jim raději do toho sešitu diktoval věty a zadával je za domácí úkol. Slovíčka tam budou mít taky, místo seznamu budou ale hezky použita ve větách:)

Taky učím na druhém stupni, jednoznačnou odpověď samozřejmě nemám. Letos mám jednu skupinu úplně bez sešitu zvaného “slovník”. Ostatní skupiny slovníček mají, ale je to jejich vlastní prostor, který mám právo kontrolovat a komentovat. Můžou si do něj kreslit, lepit obrázky, texty písní, psát slovíčka, věty, některá slovíčka jim tam natisknu razítkem atd. Podporuji používání barevných propisek, zvýrazňovačů a podobných vymožeností. Snažím se je učit, že prostý černobílý nebo modrobílý text může být pro náš mozek nudný a učíme se pak nové věci pomalu. Děti s modrobílou variantou slovníčku respektuji, pokud prospívají. Pokud neprospívají, snažím se je ukecat na “multisenzorickou variantu”. Jo a nejlepší slovníkové výkony oceňuji jedničkami.

Myslím, že NIKDE se nemají děti učit seznamy slov zpaměti. RVP takový výstup určitě nemá, a pokud to má nějaká škola ve svém ŠVP, tak ‘to potěš’.

A jestli to někomu pomáhá, to je těžké… protože každý se učí jinak. České (a nejen české) školství je bohužel postaveno na předpotopních principech, kdy se všechny děti stejného věku mají ve stejnou chvíli na stejném místě učit to samé tím stejným způsobem, bez ohledu na to, co už umí, na to, co jim pomáhá, na to, jaký mají učební styl apod.

Michale, myslím, že jak člověk učí, záleží jen a jen na něm, a ne na škole. Tím, kdo rozhoduje o metodách, je především učitel. Věřím, že ho nikdo nemůže nutit, aby nutil děti učit se seznamy slovíček. Cílem je komunikační kompetence, nikoliv memorování učiva.

Začala jsem učit na základce teď v září a když jsem ve všech třídách (6.-9.) řekla, že na slovníku netrvám, že ať se zařídí každý podle svých potřeb, že od nich pouze vyžaduji, aby to uměli, a jak se to naučili, je jejich věc, tak na mě všichni koukali, jako že jsem spadla z Marsu. 

Chceš po nich po nějakých pěti letech samostatný přístup. To je těžké.
(Já zas říkám studentům, že když budou víc číst knížky a koukat na filmy, nemusí se tolik učit – většinou se k tomu ale nejsou schopni dokopat.)

Jak jsem psala v prvním příspěvku, u šesťáků bych ten slovník ještě chápala, ale u těch devítek mi přijde vyloženě zbytečný. Asi jsem zatím moc naivní, abych si myslela, že deváťáci by už samostatní a zodpovědní být mohli. 

Aha, rozumím. Já jsem se bohužel u většiny angličtinářů i němčinářů setkal s tím, že požadovali memorování seznamů. A to to byli v ostatních ohledech dle mého výborní učitelé.

Ono to zní hrozně otřepaně, ale zastávám názor, že nejpřirozenější učení cizího jazyka se děje hlavně způsobem podobným učení jazyka mateřského. Tedy poslechem, napodobováním, okoukáváním, odezíráním, čtením = v kontextu, v příběhu, v rozhovoru…
Pokud jsme, třeba i v pozdějším než dětském věku, narazili ve své mateřštině na neznámé slovo, určitě to nikdy nebylo zcela izolovaně , a už vůbec po nás nikdo nechtěl, abychom se za týden naučili seznam dvaceti či třiceti takových nových (českých) výrazů.

Samozřejmě každý má zcela jiné pojetí toho, co to je “výborný učitel”. Memorování slovíček je stejné jako memorování čehokoliv ve škole. Myslím, že memorování nemá ve vzdělávání co dělat.

Memorování tématicky zaměřené skupiny slov používám běžně, jedná se téměř vždy o podstatná jména bez abstraktního významu. Například oblečení, ovoce, stromy a podobně. Počet slov nesmí být příliš velký. Se samostatným a dobrovolným používáním autentických materiálů u mých žáků si nedělám iluze. Nečtou ani česky a brutálně vysoký počet z nich nedokáže vydržet ani u filmu v češtině a je jedno, jaký je to “kasovní trhák” nebo jaké má hodnocení na ČSFD (má vlastní zkušenost ze školního klubu).

Ano, bohužel učitelé memorování používají běžně. Nejen v angličtině, ale i v dalších předmětech.

To bezpochyby. U mě byli vždycky výborní učitelé jazyka ti, který dokázali vytvořit hodiny efektní a zároveň efektivní. Učili reálný autentický jazyk, používali interaktivní materiály, dokázali studenty pobavit a zaujmout a vytvořit jim kladný vztah k jazyku. Výsledky těchto učitelů byly patrné v dobré jazykové vybavenosti studentů, které dokázali „rozmluvit“. Měl jsem štěstí a pár takových angličtinářů i němčinářů potkal. Bohužel i tito učitelé po nás chtěli naučit se na písemku seznam slovíček ze zadních stránek učebnice, z nichž některá mi přišla zbytečná. Objevila se ale někde v textu, proto byla v seznamu. (Na úrovni A2-B1 mě tenkrát až tak moc nezajímalo, jak se řekne německy dvorní rada, modřín nebo Alpské předhůří.)Proto jsem myslel, že existují určité osnovy, kterých se museli držet.