Aby to nedopadlo tak, že matematika, fyzika, dějepis a umělecké obory budou ohrožovat národní jazyky. 

toho se nebojím.....jinak jsem se chtěl zeptat Marku: mluvíte na své děti anglicky???..­...mohli by to mít něco jako druhý rodný jazyk.

Hehe, moje děti se umí anglicky jen hádat.

Tuhle na zastávce na sebe řvaly:

Elen (5): Shut up!
Marek (6): No, you shut up!
Elen: No no, you shut up!

Pozorovala je nějaká Turkyně a měla z toho docela legraci. Elinka je hodně na angličtinu nadaná, koukáme se spolu na Little Mermaid od Disneyho v angličtině, a ona toho strašně moc chytá. Pak si i sama hraje s panenkama a mluvěj na sebe anglicky, sice jsou to často jen vymyšlený slova, ale anglicky to zní. Ale už mi říká I LOVE YOU DADDY. 

Marka angličtina moc nezajímá, ten jen tu a tam něco pochytí.

Však Marek se potatí
To musí mít i pak radost ve škole/školce 

vsadím se,že Elen půjde na střední už s CAE v kapse,že jo Marku 

No to se uvidí.

Ale vraťme se k Esperantu a jazykům, které ohrožují národní jazyky.

To je hezká věta v závěru… Někdy je totiž zajímavé, že se jazyk může ohrožovat sám… ani na to nepotřebuje žádného jiného dominantního jazykového strašáka:-) To je právě na jazycích ta nejkrásnější, ale i nejparadoxnější věc – nikdo nikdy nemá jistotu, že se jeho jazyk nestane minoritním – nedej bože na vymření… Proto si hýčkejme rodný jazyk, jakož se učme cizím jazykům, jakýmkoliv, které nás baví, přinášejí nám radost a vnitřní naplnění a jimiž pak můžeme naplnit zase své blízké – když ne jazykem samotným, tak kulturou s ním spjatou Nesouhlasím úplně s Hum4nfrogem, že je to v dospělém věku jen ztráta času… Když se jako technicky zaměřený člověk podívate na jazyk, najdete v něm tolik matematických či jiných struktur, že hravému tvoru až srdce poskočí, jak si každý jazyk dokáže vyhrát se strukturami úplně jinak. Pokud se totiž člověk čemukoliv učí jen z nutnosti a povinnosti, nikdy nepronikne do této mimoprostorové dimenze a výuka jazyků pro něj bude vždy jen věčným martyriem:-)

Ale napřed bych se vrátil k indonézštině. Autor učebnice indonézštiny, která je napsaná pro české a anglické mluvčí, se narodil poblíž Teplic. Jeho učebnici mám a chvíli jsem se ten jazyk učil. Je zajímavý. Ale, teď vložím životopis autora:
OPLT Miroslav – český novinář, indonesista
* 24. 3. 1923 Hostomice (okres Teplice), + 29. 7. 1998 Praha
Po maturitě v roce 1943 byl totálně nasazen v továrně Aero. Současně se učil malajsky. Od června 1945 působil v Čs. rozhlase, který jej 1946 vyslal jako zahraničního zpravodaje k Mezinárodnímu vojenskému tribunálu v Norimberku (duben-září 1946), poté byl zpravodajem v Německu, Rakousku a Itálii. V roce 1949 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a získal titul JUDr. V letech 1947–52 byl redaktorem týdeníku Svět práce, v roce 1952 nastoupil do Orientálního ústavu ČSAV jako vědecký pracovník; později se stal též členem redakční rady a posléze šéfredaktorem časopisu Nový Orient. Roku 1965 mu byla udělena vědecká hodnost CSc.
V Orientálním ústavu působil až do roku 1966, kdy se stal zahraničním zpravodajem ČTK v Indonésii, Singapuru a Malajsii. Po návratu z jihovýchodní Asie 1971 pracoval jako šéfredaktor Mezinárodní redakce ČTK, 1976 přešel do Čs. rozhlasu, kde pracoval až do odchodu do důchodu 1986.
V letech 1952–66 přednášel dějiny Indonésie, indonéskou literaturu, gramatiku indonéštiny, vedl praktický kurs a seminář tohoto jazyka na FF UK. V témže období vyučoval indonéštinu i na Škole orientálních jazyků v Praze. V 70. letech byl předsedou Československé společnosti orientalistické při ČSAV. Zajímal se především o moderní jazyk, literaturu a historii Indonésie. Kandidátskou práci věnoval vzpouře indonéských a holandských námořníků na válečné lodi De Zeven Provincien. Pracoval na přehledu moderní indonéské literatury, překládal lidovou poezii a díla moderních básníků a prozaiků (Idrus, P. A. Toer).

A dvě věty indonézké věty na ukázku:
Buku guru ini baru – Kniha tohoto učitele je nová.

Rumah itu baru – Onen dům je nový.
Rumah-rumah itu baru – Ony domy jsou nové
a tato poslední věta se také dá napsat takto: Rumah2 itu baru
s tím, že ta dvojka se píše jako kupř. u čísla dvě na druhou, tedy výše napsaná.

K indonéštině mám zvláštní vztah. Kdysi jsem se ji chtěla učit s tím, že jsem se tam chtěla vypravit za poznáním… Nakonec mě však dostihla Indonésie v našich luzích a hájích a já učím dvě Indonésanky češtině. Teď se tam naopak chystá jeden můj známý na roční taneční stipendium na Bali, kde se bude učit tamějšímu tradičnímu tanci.

U indonéštiny mě fascinuje ten zdvojený plurál jako výše uvedený „rumah-rumah“ pro domy nebo „orang-orang“ pro lidi. A takový orangutan je vlastně z indonéštiny lesní muž:-)

Taky mě fascinuje jejich obrácené slovní pořadí. Neprve substantivum, pak adjektivum, pak pronomen (zájmeno). To je právě to o tom strukturálním jazykovém objevování (hraní), o němž jsem se zmínila výše…

2Danliofer: Cely jazykovy problem zalezi velice na uhlu pohledu. Rozdelil bych to do dvou casti.

Naucit se jeden cizi jazyk alespon trochu poradne trva normalnimu cloveku 10 – 20 let. Naucit se dalsi jazyk trva asi kratsi dobu. I kdyby byla doba polovicni a dalsi jazyk by se ucil castecne soubezne s jazykem predchozim, dostavame se na cisla 15 – 30 let u dvou jazyku, 20 – 40 let u treti jazyku a pro dalsi jazyk se rada bude rozvijet stejne. Jak to stihnout? A jak se jeste k tomu naucit postavit dum, analyzovat odlitky, programovat, zkonstruovat auto, pestovat stromy, naucit se poradne jezdit na motorce, vychovat dite, zapamatovat si historii alespon sveho naroda, vyznat se v operach a baletech, rozpoznavat alespon nejvyznamejsi malire, naucit se varit svickovou. Na to proste jeden zivot nestaci. A kdyz to clovek chce alespon ramcove stihnout, tak musi neco vypustit. Jsem tedy pripraven obetovat jazyk 2, 3, 4, a ty dalsi ve prospech svickove. Proto ten ztraceny cas. Kdybych chtel byt politolog, sociolog, kosmolog a pod. pak prosim. Jazyky by mohly byt alfou a omegou meho zivota. Takze kolega Teplicano vidi, ze deti co se uci cizi jakyk od malicka maji proste vice prostoru na svickovou. S ohrozenim kultury to nesouvisi. Jenom budou tlustsi .

Druhy pohled je trohu obecnejsi. Proc lide tak hrozive lpi na narodnich jazycich. Nema to logiku. Cela Evropa jezdi ve stejnych autech, obleka se do stejnych satu, kouka na stejne televize, dava jidlo do stejnych lednicek, pije stejne napoje, kouka na stejne filmy, chodi na stejne opery atd atd. Takhle to vypada, ze kulturu dela jenom jazyk a nic jineho. Nebo mozna ze se jazyk stava poslednim zbytkem narodni kultury. Ale on to sam o sobe uz moc nevytrhne. Tak nejak mi unika proc mam byt hrdy na to ze reknu treba DVERE jinak nez clovek 60 km ode mne a ze mi on vubec nebude rozumet. Nejak mi to prijne jako ohromna hloupost. Kolik je v Evrope jakyku? Pres sto? (jak se vlatne definuje jazyk?) Jake vyhody majitele techto jazyku ziskavaji tim, ze jim mluvi? I kdyz, ted mi napada, ze multikulturnost Evropy a vubec celeho sveta ma nejaky efekt. Rekneme treba: 100 leta valka, 30ti leta valka, napoleonske valky, 1. svetova valka, 2. svetova valka. Ale to ne, to uz je moc davno. Evropa je uz nekde jinde. Tak treba: rozpad Ceskoslovenska, valka v Jugoslavii, IRA a neco pro kolegu Teplicana ETA . Sakra, porad mi vyhody multikulturnosti nejak unikaji. Uz stala lidstvo peknych par set milionu zivotu.
Mozna je ale cely problem multikulkurnosti hrozny humbuk, kterym se zakryva lenost ucit se cizi jazyky na jedne strane a na druhe strane fakt, ze by mistni vlady ztratily cast schopnosti manipulovat sve narody nevzdelancu.

(chtel bych upozormit ze se jedna o uvahy zcela hrube a horkou jehlou dohromady dane, ktere by se daly (a mely) cizelovat k jeste zajimavejsim zaverum. I kdyz, na druhou strany, nerad bych prekracoval hranici demagogie prilis okate)

To Hum4nfrog: Chtěla bych Vás jen vytrhnout z přílišného optimismu – naučit se pořádně jazyk trvá jednomu celý život:-) Někdy lidé zápolí i s tím rodným, natož s cizím. Na druhou stranu, proč se při učení svíčkové nezaměřit na svůj rodný a při hraní počítačových her či jiných aktivit, kde se preferuje angičtina, na ten anglický. Konec konců i o těch kulturních aktivitách si jde číst a vzdělávat se v cizím jazyce. Když ten jazyk budete vždy jen oddělovat od oné aktivity, bude Vám to trvat déle. Takto se dá příjemné spojit s užitečným a to brouzdání světem jazykových struktur a jejich odlišností se stane spíše takovou třešínkou na dortu. Samozřejmě, čím dříve se s cizím jazykem začne, tím lépe – ale nenadělil-li nám osud okolnosti, díky nimž by tomu tak bylo, tak je třeba se s tím popasovat i později. Rozhodně však pozitivní přístup Vám přidá na energii, která se spotřebovává na překonání jazykového skepticismu Jednou jsem učila češtině jednoho Holanďana, který byl od začátku jaksi negativně naštelovaný. Vše to sváděl na vše možné, až se nakonec ukázalo, že po všech těch jazycích, které mu šly levou zadní, protože podobné holandštině, byla najednou čeština jako z jiného světa. A když mu došlo, že holt mu to zabere déle času a že je třeba přijmout ten jazyk ve všech jeho charkatiristikách a odlišnostech, najednou se změnil jeho přístup a proces studia se tím urychlil. Kromě toho zvládal práci, dvě děti, manželku vysokohorské výpravy na Kamčatku či Korsiku, nějaké ty zimní 50km běhy na lyžích v Norsku pro opravdové muže, jízdu na kole, kulturu. Nevím, jak to dělal, ale nějak si to uměl zorganizovat… Na jazyk samotný bych to nesváděla. Ale vy víte, že já Vás jen škádlím. Vaše postřehy mi přijdou zajímavé, i když mám k jazykové výuce jiný přístup. A navíc mám slabost pro Váš rusínský původ:-)

Ohledně kulturních odlišností. Myslím, že lidé spolu vedli boje už v dobách, kdy vydávali stejné skřeky. Vždy záleží na tom, jestli se ta kulturní a jazyková odlišnost pojme jako něco obohacujícího či jako něco, z čeho mám strach, tak to raději předem zničím, pobiju, rozvrátím, abych nakonec zjistil, že za tou kulturní fasádou je zase jen a jen lidská bytost, jako jsem já sám. Vždyť o tom už bylo nafilmováno tolik filmů či napsáno tolik knih. O čem by se pak psalo, kdyby to bylo vše stejné?:-)

Navíc mně osobně se nechce si dávat jídlo všude, kam jedu do stejné ledničky, nechce se mi jíst všude stejné jídlo, poslouchat všude stejný jazyk a stejnou hudbu… Pak mohu zůstat doma. Jsem zastáncem multikulturní společnosti s určitými prvky globalizace, ale globalizace v podobě totálně homogenní společnosti mi nahání husí kůži:-)

2 Danliofer: Homogenni spolecnost nikdy. To bych nechtel a taky to neobhajuji. Jedine na co jsem druhym odstavcem reagoval bylo „ohrozeni narodnich jazyku anglictinou“. Proc vydavaji narodni vlady zakony o udrzeni cistoty narodniho jazyka (posledni dobou treba Francie, Nemecko, Slovensko a i u nas se necem takovem mluvilo). Prijde mi to jako stvava propaganda. „Oni nam berou nas rodny jazyk. Co nam vezmou potom? Nasi Vlast? Nase rodiny? To si prece nenechame libit!“. Prijdou mi takova prohlaseni jako, ze „jeden jazyk ohrozuje nejaky jiny“ jenom jako rozdmychavani xenofobie. Od cistoty narodniho jazyka je jenom krok k cistote rasy. Ve spolecne Evrope mi tak hystericke obhajovani narodnich jazyku prijde obzvlast nestastne. Je to jenom prekazka. Dnes muze kazdy Evropan, zit kde po Evrope chce, ale ma enormni sanci, ze se v miste noveho bydliste nedomluvi. Myslim si, ze Evropska unie potrebuje jeden jazyk. A proc ne treba Anglictinu? Kdyz nad tim tak premyslim, tak pro zajisteni meho zivobyti je muj rodny jazyk asi nejmene podstatna vec, kterou zas az tak nepotrebuji.
Jinak homogenni spolecnost stejne vytvorit nelze. V kazdem koute sveta i Evropy se zije jinak. A i kdyby se vytvoril jakysi direktivni „restart“ a vsichni by museli zacit povinne mluvit jednim jazykem, stejne by se brzy vytvorily mistni specifika.
Proste mi ruzne vyroky o udrzeni kulturni rozmanitosti prijdou falesne. Kulturu delaji lide jak ziji a muzou pritom mluvit stejnou nebo alespon podobnou reci.

Co se tyce meho vztahu ke studiu jazyku tak cely muj zivot me bavilo neco jineho, povinnost ucit se cizi jazyk mi zdrzovala od ostatnich veci. Po vysoke skole jsem dospel k zaveru, ze to bez ciziho jazyka proste nepujde a pustil jsem se do nej s vervou, ktera mi vydrzela +/- dodnes. Zvlast posledni dobou me motivuje muj syn. Pro svuj obor jsem umel anglicky uz pred 5ti lety az az. Neznam prakticky zadneho technika (Cecha), ktery by umel anglicky jako ja. Delam Anglicky vsechno, krome mluveni s manzelkou, ktera nechce . Nectu ceske knihy, skoro nekoukam na ceskou televizi, nepouzivam ceske programy na pocitaci, nepisu si poznamky cesky atd… Myslim si, ze bez poradne davky nadseni bych to nedelal . Anglictina se proste stala mym konickem i kdyz studium jazyku nenavidim. (Jde mi to strasne pomalu)

Na zaver Vas musim zklamat. Muj puvod je nudne cesky . Muj pradeda byl statni zamestnanec za prvni republiky deponovany na Podkarpatske rusi. Tam se mu narodily dva synove z nich jeden byl muj deda. Kdyz mu bylo 10 tak musela cela rodina utect pred madarskou armadou pres Rumunsko a Jugoslavii do Prahy. Ale to je uz jina historie…

to Hum4nfrog: Tak to už je trochu jiné čtení… Děkuji! O tom bilingvismu už jsem tu psala v diskusi o paralelní výuce dvou či vícera jazyků a také v Living English, kde jsem citovala Davida Crystala. Národní jazyk a Lingua franca si nemusí nutně konkurovat a je možné v nich děti vychovávat od narození paralelně, tak jak se tomu děje například v mnoha afrických státech nebo i v oné výše zmíněné Indonésii. Mám dvě studentky, jejichž mateřštinou je javánština a částečně balijština, ale aby mohly mezi sebou komunikovat, potřebují k tomu právě onu oficiální indonéštinu. Takže já jsem ve svém předchozím příspěvku nic nenamítala proti angličtině jako spojujícímu jazyku, ba naopak. Musela jsem se k tomu sice dopracovat postupně, ale s postupným pronikáním do tajů angličtiny už mám do věci jistý vhled, a tudíž na věc jiný názor než před lety. Je tedy pravda, že já jako humanitně zaměřený člověk, bych možná též skřípala zuby, kdybych ke svému každodennímu životu potřebovala matematiku v jejích vyšších sférách, jelikož v těch se tedy opravdu ztrácím:-) Ale ještě na gymnáziu si vzpomínám, že jsem si ji snažila nějak zpříjemňovat. Jako že máme velmi dobrou matikářku, že se mi to třeba jednou hodí, kdybych začala trpět jazykovou amnézií:-)

Ohledně té kultury a jazyka mám přesně opačný náhled. Pro mě je všechno kromě jazyka méně směrodatné. Beru kroj, hymnu, vlajku, erb jen jako doplňkové komponenty, i když se v nich odráží mnohé z historie národa a vlastně je to to, co hledám pro zpestření, když jedu do jiné země. Na druhou stranu jen v jazykové odlišnosti vidím tu nejarchaičtější/ nejpůvodnější studnici moudrosti a lidové slovesnosti onoho národa. Kdybych všude na světě slyšela jen jeden jazyk, bylo by to pro mě snad ještě horší než to samé jídlo a oblečení:-) Třeba zrovna když se vrátím k tomu příměru těch Irů – nevím proč, ale když slyším takové Clannad či Enyu zpívat v irské keltštině, mám prostě z toho národa úplně jiný pocit, než když slyším mluvit Iry anglicky, ač s irským přízvukem. Keltština jako by mě více vracela k dávným druidům… angličtina mě spíš uvádí do dob kolonizace Irska. Obě tyto dimenze jsou neodlučnou součástí současné irské identity, přesto je mi ta keltská o trochu bližší. A to i přesto, že jí na rozdíl od angličtiny vůbec nerozumím. Ovšem spojím-li si angličtinu s Angličany, tento vnitřní rozpor prostě nepociťuji:-)

Jinak děkuji za objasnění, jak je to s Vaším rusínstvím. Možná jsem si posledně spletla dojmy s pojmy. Ale i tak mám pro Vaše příspěvky slabost:-)

Rusínský původ mám já. Tatínek se tam narodil, narukoval na vojnu do Čech a už tady zůstal. Kromě rodného jazyka se naučil česky, německy a maďarsky. Takže zálibu v cizích jazycích jsem po něm zdědil. Jinak, profesor Grin z ženevské univerzity se ve své práci z roku 2005 podrobně zabývá otázkou evropského doruzumění. Jeho dílo najdete na internetu, jestliže zadáte: Výuka cizích jazyků jako veřejná politika Grin. Je tam ale malý problém. První dva listy neodpovídají názvům jednotlivých oddílů a také příslušným stranám. Práci je nutno očíslovat. Ty dve opravené strany mám k dispozici. Uměl by někdo z vás v PDF ve kterém tato práce je odstranit ty dvě špatné strany a dosadit tam správné? Správné strany bych vám poslal.Nebo pokud si práci vytisknete, pak tam můžete ty mé dvě opravené přiložit.

Před chvílí jsem objevil, že správnou verzi mám ve Wordu. Takže Vám mohu poslat tuto. Blíže o této studii píši v mém příspěvku ze dne 7.11.2008. Přátelé anglického jazyka nemusí mít obavu. Angličtina si podle autora této studie ještě dlouho udrží své privilegované postavení.