Myslíte si, že je možné mít alespoň dva cizí jazyky na vysoké úrovni, např. C1, popř. C2?

A jak potom úroveň udržujete?

Já osobně si myslím, že to možné je, ale umím si to představit pouze za předpokladu, když se začne alespoň s jedním jazykem velmi brzy, minimálně od prvního stupně základní školy. Talent na jazyky je vždy výhodou, neméně důležitá je píle a vůle. Pokud člověk má silnou motivaci, pak dokáže i zdánlivě nemožné.

Dnes je situace v tomto ohledu zcela jiná, než tomu bývalo za minulého režimu, mladí lidé mají ke studiu jazyků takřka neomezené možnosti a znalost dvou jazyků na těchto úrovních je na některých pracovních pozicích přímo vyžadována, např jednatelé společností atd.

Znám lidi ze svého okolí, kteří plynule ovládají němčinu a angličtinu, nevím sice, jestli jsou přímo na úrovni C1 v obou jazycích, ale když je poslouchám jak mluví, tak bych skoro řekl, že jo.

Také si myslím, že vždycky asi bude člověk v jednom jazyce z hlediska slovní zásoby silnější, taktéž se mu v něm bude třeba i lépe konverzovat, v závislosti na tom, s jakou intenzitou a frekvencí daný jazyk používá.

Ano, je to určitě možné, klidně i více než dva. Pravděpodobně nejjednodušší je opravdu, jak píše Josef, snažit se naučit jeden jazyk co nejdříve (ideálně v raném dětství) a další přidávat. Z vlastní zkušenosti vím, že celkem funguje metoda, kdy v “novém” jazyce dělá člověk vše, co může (čtení, psaní, poslech, mluvení) co nejintenzivněji + “starý” jazyk (jazyky) udržuje nějakým nenásilným přirozeným způsobem (např. jazyk učíte, máte kamarády či příbuzné, kteří jazykem mluví apod.).

Nemělo by se stát, že nový jazyk, který vám při intenzivní přípravě může po nějakém čase začít připadat určitým způsobem jednodušší a bližší, “přebije” ten starý, na který třeba nezbývá tolik času. Nelze pro jedno dítě zanedbávat jiné. 

A opakuji – pokud kdokoli plánuje osvojení si více jazyků na vysoké úrovni, doporučuji jednoznačně začít co nejdříve. Čím později začnete, tím těžší cesta bude – mozek v tomto směru ztrácí hodně. Po maturitě tedy už začíná být pozdě. 

A opakuji – pokud kdokoli plánuje osvojení si více jazyků na vysoké úrovni, doporučuji jednoznačně začít co nejdříve. Čím později začnete, tím těžší cesta bude – mozek v tomto směru ztrácí hodně. Po maturitě tedy už začíná být pozdě. 

Těžko říct, zda je po maturitě už hodně pozdě. Osobně jsem začal s čínštinou dva roky zpátky ve 23 letech a odhaduji, že příští rok bych mohl být už na úrovni C1. Věk možná hraje taky určitou roli, ale paměť se doufám dá trénovat v jakémkoli věku, navíc se dá pomoci stravou, cvičením, meditací apod. Ale řekl bych, že v dnešní době je velmi důležitá hlavně schopnost udržet pozornost, protože neustále jsme něčím rozptylováni a to má samozřejmě i vliv na učení. Už jenom když jdu do knihovny a vidím studenty, kteří se snaží učit, často nevydrží dlouho se soustředit a hned sahají po mobilu, facebooku apod. Ale určitě vám rozumím, že po maturitě je těžké se naučit pořádně jazyk v tom smyslu, že člověk má práci, rodinu apod. Ale pokud na druhou stranu člověk má čas a je ochotný vynaložit úsilí, věřím, že to určitě půjde.

Osobně se učím angličtinu a italštinu a chtěla bych se dostat na céčko. Po předchozích komentářích si ale nejsem jistá,,, Když je pozdě už po matuře a to bylo před 30 lety?! 

Nechtěl jsem Vás odradit.
Chtěl jsem tím říci (a tím reaguji i na Jana), že běžný smrtelník nemá možnosti nebo není ochoten učinit z učení se jazyku svou prioritu. A pokud to priorita není, potom se to ve dvaceti a později učí čím dál hůře – ve srovnání s předchozími obdobími (zhruba 0 – 7 přirozené učení, zhruba 7 – 20 poměrně jednoduché učení).
Mám zkušenosti se studenty, kteří se nejsou schopni pořádně naučit ani jeden jazyk i po více jak deseti letech – prostě proto, že to pro ně není dostatečně důležité. Na tom není nic špatného, ale je to fakt.
Pak jsou samozřejmě tací, kteří jazyky milují a obětují jim čas, prostředky i cokoli jiného – takoví se pak dokáží naučit další jazyky v jakémkoli věku. 

Já se tady veřejně přiznám, že pokud jde o studium Angličtiny, tak jsem se do toho jak se říká pořádně “obul” až těsně před třicítkou.
Nebudu dopodrobna rozebírat důvody proč, snad jen ve stručnosti zmíním, že za tím stála hlavně lenost, nedostatek motivace a také mladická hloupost, holt tu byly jiné zábavy .
Potřeboval jsem nějak nakopnout a motivovat, což nakonec zaplať pánbůh přišlo, byť trochu s větším spožděním.
Věřím, že svůj podíl na tom také měla doba hluboké totality, za komunistů byly možnosti pro studium cizích jazyků s vyjímkou Ruštiny velmi omezené, na střední škole jsme měli angličtinu pouze jako volitelný předmět.

Čím více jsem se s Angličtinou seznamoval, tím více mě přitahovala, až z toho byla láska a koníček zároveň. Věnuju se jí denně několik hodin, a troufám si říct, že moje úroveň znalostí tohoto jazyka se pohybuje na C1, ačkoliv to nemám stvrzené žádným certifikátem.

Obecně mě cizí jazyky moc baví,(čím jsem starší, tím více) a je tam i trocha toho talentu. Trochu jsem pobral Němčinu, něco si pamatuju z Ruštiny.

Na “stará kolena” jsem se pustil ještě do Španělštiny, ale obávám se, že na takovou úroveň jako v Angličtině už asi nedosáhnu, a to hlavně proto, že španělštinu tolik nepoužívám. Možná, že kdybych dostal nějakou zajímavou pracovní či jinou nabídku, kde by se španělština využívala, tak bych měl větší motivaci a kdo ví, třeba bych nakonec dosáhl i na tu C1.

Možná, že jsem ve svém předchozím příspěvku v tomto směru projevil zbytečný pesimismus, protože, když se na tím tak zamyslíte, v životě se může přihodit opravdu ledacos.
Můžete si najít partnera z jiné země, nebo odjet do ciziny za prací s tím, že už jeden jazyk dobře znáte a druhý si tímto způsobem lehce osvojíte.
Důležité je používat oba jazyky pokud možno rovnoměrně, aby nezačala jejich znalost postupně upadat.
Příklad ideální kombinace: Přítel/kyně či partner španělský rodilec, kdy vzájemná komunikace probíhá ve španělštině, + zaměstnání s využitím angličtiny na denní bázi (učitel, překladatel, obchodní referent, atd.) Uvedl jsem příklad se španělštinou, což se však samozřejmě týká jakéhokoliv jiného jazyka.

Což se dá pochopitelně vztáhnout na více jazyků – když někdo bude pracovat jako tlumočník či překladatel, může denně používat tři, pět nebo i osm jazyků. 

Člověk musí hlavně chtít. Já se vedle angličtiny snažím učit ještě němčinu. Můj problém je ten, že mám extrémní výkyvy motivace. Pár týdnů se jí intenzivně oddávám každá den, pak se ale nakupí víc studijních povinností a němčina jde zase do pozadí. Člověk musí mít něco, co ho žene dopředu. Jak už psal Josef, práce v zahraničí nebo partner cizinec je ideální zdroj motivace.

Taky doporučuju sledovat na youtube kanály známých polyglotů. Jejich videa jsou velmi motivující a inspirativní. Několik jimi doporučovaných technik jsem zavedl do svého studia i výuky ostatních. Namátkou jich pár doporučím: Vladimir Skultety, Olly Richards, Lýdia Machová, Richard Simcott atd.

Pravdou je, že dneska lidi běžně na různých fakultách studují dva a více jazyků a můžou tak výše zmíněných úrovní dosáhnout ve dvou jazycích bez větších problémů. Většinou už tam ale jsou nějaké ty základy, málokdo začíná v obou jazycích úplně od nuly.

Otázkou pak je, jak dlouho si tu úroveň udrží, protože v momentě, kdy přestanou jeden jazyk pravidelně používat, tento začne upadat, vytrácí se slovní zásoba atd. až postupně klesnou na úrovně nižší.

Tady se dá říct, že už jsou ty jazyky trochu vydřený, musí být velká vůle, kdežto když má člověk za partnera cizince, příbuzné v cizině, nebo nějakou dobu pobývá v zemi, kde hovoří jazykem, který se učí, jde to do té hlavy rozhodně lépe a hlavně je osvojování si cizího jazyka tímto způsobem daleko přirozenější.

Ano, pokud někdo studuje dva jazyky jako dvouobor na VŠ, už se je nějakou dobu učí. AJ od ZŠ a druhý jazyk minimálně od SŠ, přičemž anglistiky požadují minimální úroveň B2 a u ostatních jazyků je to většinou úroveň B1, což podle mě není za 4 roky studia na SŠ problém.

U netradičních jazyků (nizozemština, norština, čínština atd) se často nevyžaduje vstupní znalost žádná. Zároveň ale studentům často garantují úroveň C1 už po bakaláři. O tom píše vlastně i výše Honza. Čínština na úrovni C1 po třech letech. Obdivuju a nechápu. Já se AJ intenzivně věnuju od svých 11 let a na úroveň C1 jsem se začal dostávat přibližně až kolem 18. a 19. roku.

Pokud není k dipozici živý člověk nebo prostředí, lze samozřejmě používat klasické náhražky jako čtení, poslech, video apod. , nicméně reálná zkušenost člověka asi posune vždy nejrychleji. Třeba s někým mluvím a nevzpomenu si na základní slovo , ač ho pasivně pochopitelně znám – takové slovo pak už nikdy nezapomenu. 

Jinak, když už o tom hovoříme – mám takový krásný plán naučit se minimálně pět jazyků na vysoké úrovni. Zatím jsem u druhého, tak uvidíme za pár let. 

Párkrát tu bylo zmíněno, že pokud si najdete partnera/partnerku, hned máte větší motivaci se jazyk naučit. To samozřejmě nepopírám, nicméně si ale myslím, že pokud nějaký vztah s cizinci začnete už v jednom jazyku, velmi těžko se později přechází na jazyk, kterým mluví vaše partnerka, a to i v případě, že se vaše úroveň již zvýšila. Neříkám, že je to nemožné, ale může to být komplikované, protože pokud oba mluvíte jazykem, který máte na vysoké úrovni a komunikace je efektivní, snaha mluvit druhým jazykem může způsobit komunikační problémy, a to potom záleží samozřejmě, jaký vztah hledáte. Dle mého názoru, z dlouhodobého hlediska bez dobré komunikace ten vztah fungovat nebude, ale to je asi trošku off topic a jen jsem to chtěl okomentovat.

Studium cizích jazyků je něco, co se prostě nedá generalizovat, takže odpověď na otázku, zda je to možné, je nasnadě – ano, je. Možné je téměř cokoliv. Je ovšem nutné “splnit” kritéria a ta jsou navíc pro každého jedince jiná. Tolik proměnných dává nespočet možností, na jejichž konci (čili “Mohu zrovna já dosáhnout u dvou či více cizích jazyků úroveň C1–2”) je buď odpověď ano nebo možná nebo ne. Věk, náročnost jazyka, motivace, rodinné zázemí a stav, pohlaví, pracovní prostředí, štěstí, povaha, studijní typ, vlohy… a mohu pokračovat.

Já, leč bych moc chtěla, fráninu na vyšší úroveň než B2 zatím nedostanu, protože mi to práce (paradoxně), péče o rodinu/domácnost, škola a tisíc jiných důvodů “nedovolí”, i když ve fránině pracuji a komunikuji denně, a to ve dvou různých oblastech. Cítím obrovské nedostatky ve slovní zásobě (práce u PC mi umožňuje si slovo najít ve slovníku, ověřit, jak se používá, a spolehlivě ho zapomenout, abych si ho za dva dny hledala znovu a proces se opakoval). A to jsem fráninu měla ve škole od 11 let, ale po maturitě na 10 let totální výpadek. Na zlepšení efektivity zapamatování mi právě už po práci nezbývá čas, tak jedu jak křeček v kolečku to samé, co už mám zažité – a co nevím, najdu ve slovníku nebo v apce Le Conjugeur. Takže kdybych byla single, neměla starosti s bydlením a s prací, mohla si klidně vyjet do zahraničí na stáž nebo pracovat a mohla se věnovat jen jazykům… to je pro mě fakt hodně těžké si představit – třeba by mě ani nenapadlo sáhnout po knížce nebo učebnici a motivace by nebyla. A kdyby jo, tak bych uměla třeba 4 cizí jazyky. A třeba taky ne. 

To je určitě pravda – dvě moje spolužačky si vzaly Francouze a ač je jejich francouzština na vysoké úrovni, používají v komunikaci převážně angličtinu. Jak mi vysvětlily, je to proto, aby nebyl nikdo z partnerů znevýhodněn svou jazykovou vybaveností – rodilý by byl vždy schopný lépe argumentovat a měl by navrch.