Ďakujem za tento článok, je naozaj užitočný! Keď som pri čítaní For Whom the Bell Tolls narazila na “Hast thou seen what thou needest?” a na podobné veci, tak som len civela.. Obdivujem Vás za takýto široký rozhľad, čo sa týka anglického jazyka.

Archaický idiom z dob Shakespearea To break a shin – Men's sexual failure

Dobrý den, jen tak mimochodem jste podle mě nejlepší web u nás pro ty co si nevědí v AJ s něčím rady. Mám dotaz: v sekci Archaická angličtina píšete, že AJ dřív měla 2.osobu j.č. thou a 2. osobtu mn. č.: ye. To ale neznamená, že měli tykání a vykání, je to tak? Nebo ano? Dále se chci zeptat, dokdy tyto výrazy byly používány. díky moc za odpověď. Michal

Můžete si přečíst celý podrobný článek o této problematice zde:
https://en.wikipedia.org/wiki/Thou

Nicméně na Vaši první otázku nejlépe asi odpoví tento odstavec:
In Old English, thou was governed by a simple rule: thou addressed one person, and ye more than one. After the Norman Conquest, which marks the beginning of the French vocabulary influence that characterized the Middle English period, thou was gradually replaced by the plural ye as the form of address for a superior person and later for an equal. For a long time, however, thou remained the most common form for addressing an inferior person.

Na druhou otázku potom odpovídá následující text:
Fairly suddenly in the 17th century, thou began to decline in the standard language (that is, particularly in and around London), often regarded as impolite. It persisted, sometimes in an altered form, particularly in regional dialects of England and Scotland farther from London, as well as in the language of such religious groups as the Society of Friends. Reasons commonly maintained by modern linguists as to the decline of thou in the 17th century include the increasing identification of you with “polite society” and the uncertainty of using thou versus you (with you being the safer default) amidst the rise of a new middle class.
In the 18th century, Samuel Johnson, in A Grammar of the English Tongue, wrote: “in the language of ceremony … the second person plural is used for the second person singular”, implying that the second person singular was still in everyday use. Samuel Johnson himself was born and raised not in the south of England, but in the West Midlands (specifically, Lichfield, Staffordshire), where the usage of thou persists until the present day, see below, so it is not surprising that he would consider it entirely ordinary and describe it as such. By contrast, The Merriam Webster Dictionary of English Usage says that for most speakers of southern British English, thou had fallen out of everyday use, even in familiar speech, by sometime around 1650. Thou persisted in a number of religious, literary and regional contexts, and those pockets of continued use of the pronoun tended to undermine the obsolescence of the T–V distinction.

Dobrý den.

Překládám si Battle Hymn of the Republic.Na Začátku je Mine eyes have seen the glory of the coming of the Lord.Patří mine také do archaické angličtiny?Díky

Yes. There are many more examples in, e.g., Shakespeare, Sonnet 141 :

In faith, I do not love thee with mine eyes, For they in thee a thousand errors note (…) Nor are mine ears with thy tongue’s tune delighted (…)

Ano, je to v článku vysvětleno, že THY – THINE a MY – MINE se v archaické angličtině používá podle následující hlásky, nejde tedy o to, zda je to ‘samostatné’ či ‘nesamostatné’ přivlastňovací zájmeno.

Děkuji.Nějak jsem to v článku přehlédl.Mohl by jste napsat také prosím článek o latinských výrazech?Já jsem včera slyšel v seriálu band of brothers tuto píseň a per se.To se asi také moc do moderní angličtiny nehodí?per se latin origin

edit podle collinsdictionary je per se v moderní angličtině na vzestupu.

Latinské výrazy jsou stejné jako v češtině, ovšem vyslovují se po anglicku.
Díky za nápad, článek zvážíme.