Asi by se měl každý člověk zamyslet nad tím, než řekne takový nesmysl. Přemýšlím, jestli jsem taky někdy říkal, že něco nedoporučuju, protože to nefunguje. Hmmm… asi ano. Četba zrcadlových knih, učení pomocí překladů, učení memorováním… ale určitě i tam se najdou lidí, kterým to pomohlo.
Každopádně moje věci jsou věci velmi nepřirozené a k tomu pro většinu lidí nezajímavé a nudné. Navíc v minulosti (ani ne tak dávné) nucené všem jako ten jeden správný způsob.
Seriály? Nerozumím, jak může někdo, kdo lidem radí jak se učit, zatracovat TAK PŘIROZENOU VĚC, jako je sledování rozhovorů rodilých mluvčích zasazené do zajímavého děje… pro lidi, kteří nemohou žít v anglicky mluvícím prostředí je toto dle mého názoru THE NEXT BEST THING. Nemusím se „učit“, jen se obklopím angličtinou, která mě baví, a učení přijde samo.
Co by si paní myslela třeba o četbě v originále? Pokud jsou špatně seriály, tak knihy by byly zřejmě na stejném seznamu. 🙂
Jinak samozřejmě danou paní neznám, nemohu její metody soudit. Ale to, že seriály nefungují? Za mě naprostý nesmysl.
A stále platí, že každý se učí jinak. Každému pomáhá něco jiného, každého motivuje něco jiného. Nechme každého, ať si vyzkouší různé věci, zjistí, co mu vyhovuje a pomáhá, a tyhle věci ať pak libovolně kombinuje.
No vidíš, a třeba slovenská polyglotka Lýdia Machová četbu
dvojjazyčných knih a tzv. zpětné překlady velmi doporučuje, protože jí
to funguje. 🙂
Jenže u ní, jak se domnívám, může být taková metoda klidně
užitečná, protože ji jednak neužívá jako jedinou, jednak má úplně
jiný přístup k jazykům než různí věční začátečníci, co zamrzli
u překládání vět.
Lucka Gramelová (polyglotka) v knize „Jak vyzrát na cizí jazyky“ poukazuje na zajímavý fakt, že když se člověk podívá na to, jak se učí polygloti, tak v podstatě neexistuje žádná „jediná úžasná metoda“, ale každý si vždy musí najít cestu, který mu vyhovuje. 🙂