Zdravím,
asi před měsícem a půl jsem se rozhodl, že si zlepším poslech (už jen kvůli tomu, abych se mohl dívat na americké filmy v originále). Každý den jsem tomu věnoval přibližně 3 hodiny. Hodně jsem poslouchal, bez transcriptu, někdy s ním a za účelem lépe porozumět a orientovat se v anglickém přízvuku jsem i napodoboval recitace básní. Poslední jmenovaná aktivita se jevila jako nejlepší.
S dobrým pocitem, že už částečně rozumím americkým seriálům jsem
se těšil na příchod američanů na naši hodinu angličtiny ve škole. O to
větší pak bylo mé zděšení, když jsem zjistil, že na rozdíl od
většiny mých spolužáků jsem nerozuměl. Přitom jsem se domníval, že
díky času věnovaným poslechu a
díky vědomostem o tréninku poslechu, kterých jsem před studiem jazyka
nabyl, mé spolužáky překonám.
Nemáte někdo nápad, čím to je, že ti, kteří se angličtině vůbec nevěnují, kteří říkají místo think fink a kteří se dívají jen na dabované filmy, mají lepší poslech než ten, který se, podle většiny lingvistů efektivně, „učil“ anglický poslech přes 100 hodin?
Přeji pěkný den,
Axe