Paní LionessCZ:
Vložím Vám sem text, který Vás bude jistě zajímat, protože se týká
problému, který Vás trápí:
Marek Kadlec – čtvrtek, 13. dubna 2006
Cizí jazyky a předškoláci
Kdo se bojí cizích jazyků více, my dospělí nebo naše děti? Na tuto a na
spoustu dalších otázek spojených s dětmi předškolního věku a cizími
jazyky byla zaměřena odborná konference, která se konala letos na jaře
v Liberci.
Konferenci nazvanou Cizí jazyky a děti v předškolním věku uspořádala
začátkem března Liberecká jazyková školka, o.p.s., která se specializuje
na anglicko-českou výuku dětí předškolního věku a používá k tomu
vlastní metodiku, nazvanou Wattsenglish.
Kdy s výukou začít?
Je vhodné aby se děti předškolního věku setkávaly vedle své mateřštiny
s další cizí řečí? Touto otázkou se na konferenci zabýval prof. PhDr.
Karel Kamiš, CSc., slavista zabývající se mimo jiné překonáváním
komunikačních bariér v multietnické společnosti.
„Mateřských řečí můžeme mít tolik, kolik jsme si jich schopni na
základě konkrétní komunikační situace v příslušném vývojovém
období jedince dát dohromady. Důležité je ovšem časové vymezení.
V ranném dětství se utváří v mateřštinách jednotlivé řečové
systémy a pokud na ně v tomto období působíme a dítě je mentálně
v normě, bez problému si je osvojí. Pokud překročíme tento biologický
věk, přesáhneme šestý rok našeho věku, začínáme se učit dalšímu
jazyku už jako systémovému jazyku, tzn. neřeči neboť řečová centra jsou
obrazně řečeno obsazena.“
PhDr. Jan Mattioli, Ph.D. ve svém příspěvku zdůraznil, že jazyk je nutné
chápat především jako prostředek komunikace, ne memorování. K názoru
některých, že děti, seznamující se v předškolním věku s anglickým
jazykem jsou zmatené poznamenal: „Já si myslím, že to tak není. Protože
dítě v podstatě používá slova převážně z hlediska emocionálního.
Když se mu určité slovo líbí v angličtině, tak ho říká
v angličtině, protože ho to citově uspokojuje. Ta další rovina je, že
dítě chce ukázat, že to také umí navíc říct ještě v jiné řeči.
A pak samozřejmě hovoří a používá ta označení, aby ukázalo, že to
zná nejenom česky, ale také jinak. To jsou dvě motivační roviny, kdy
dítě např. místo slova "auto“ řekne „car“ a opačně. Ale to
neznamená, že v tom má zmatek, jak se mnohdy z vnějšího pohledu může
zdát.„
Význam neverbální komunikace
Podle názoru Mgr. Věra Bitljanové má při výuce dětí zásadní význam
neverbální komunikace. Děti v předškolním věku chápou význam sdělení
ještě před tím, než chápou význam slov. "Malé děti produkuji
smysluplný jazyk na základě velmi omezených jazykových zdrojů. Oni
neovládají mateřský jazyk dokonale, oni se ho teprve učí. Stejně tak jako
neovládají dokonale další cizí jazyk, a přesto jím hovoří. Řeknou to,
co potřebují. Komunikují s tím, s kým potřebují a dokáží to. Jejich
přístup k užívání jazyka je nesmírně tvořivý. Oni, když nemají
slovo, kterým by určitou skutečnost vyjádřili, tak to řeknou jinak,
pomohou si jinými slovy. A nevadí jim to. Na rozdíl od nás dospělých.
Když máme promluvit cizím jazykem a zrovna si nemůžeme vzpomenout na jedno
slovíčko, tak je to pro mnohé z nás konec projevu.“
Pro výuku cizího jazyka je nutné mít vhodné podmínky a učitel musí být
velmi dobře jazykově vybaven. Dále učitel nesmí přeskakovat z jednoho
jazyka do druhého, jinak si děti s největší pravděpodobností zvolí tu
snazší cestu, nebo tu cestu kterou ovládají lépe. „Také v žádném
případě neplatí, že kdo umí málo, tak může učit ty malé. Je to
právě naopak!“
Výuka malých dětí je otázkou vhodné metodiky
Mnozí rodiče při zájmu o jazykovou výuku nebo „přípravu“ svých
dětí často naráží na skutečnost, že metodika výuky cizích jazyků pro
předškolní děti není zatím příliš zpracována.
V Liberecké jazykové školce používají vlastní metodiku Wattsenglish.
V jádru této metodiky stojí záměr dosáhnout u dětí osvojení cizího
jazyka přirozenou cestou. Didaktiku této metody vyvinul učitel Liberecké
jazykové školky Stephen Watts během několika let práce s předškolními
dětmi v Japonsku.
Metoda Wattsenglish vytváří komunikační rámec, jaký vzniká
v přirozeném prostředí bilingvní rodiny, kde jeden z rodičů mluví
jiným jazykem než druhý. Děti vnímají učitele při hrách, ale
i ostatních činnostech jako výzvu pro komunikaci. Ve všech měřitelných
ukazatelích je tento přístup mnohem úspěšnější než tradiční výuka
cizího jazyka ve školkách, při které se musí děti vyrovnávat s tím,
že jedna osoba pojmenovává věci kolem nich dvěma různými jmény.
Tolik článek Marka Kadlece.
Mám také svou vlastní zkušenost z dětství. Ve druhé třídě obecné
školy jsme měli povinnou němčinu. Pamatuji si, že jsme měli na tabuli
zavěšen obraz dvora zemědělské usedlosti a učili jsme se pojmenovávat
objekty a zvířata na něm. K němčině jsem se pak dostal ve l4 létech jako
samouk. A když mně bylo 18, překládal jsem již do češtiny články
z časopisu „Jägerndorfer Ländchen“ (Krnovská zemička) pro muzeum
v Krnově. Kupříkladu: „Rok 1848 v Krnově“. Překlady jsem předal
tehdejšímu řediteli muzea. Co s nimi dále dělal jsem se již nedozvěděl.
K němčině mně inspirovala rodina mého spolužáka, kde můj kamarád
mluvil s maminkou německy a s tatínkem česky, tedy podle jejich
mateřského jazyka. Učil jsem se podle učebnice Dr. Augustina, kterou dodnes
hodnotím jako velmi zdařilou a občas ji můžete ještě najít
v antikvariátech.Ideální tedy je rodina s dvěma různými rodilými
mluvčími, nebo příklad liberecké školky, která takovou rodinu napodobuje.
Taková školka je však drahá a v Liberci do ní chodí především děti
podnikatelů a sportovců, jak uvádí prof. Kamiš v jedné z jeho odborných
prací, kde situaci v této školce blíže popisuje.
Srdečně zdraví
Dr. Zdeněk Rusín