Opakuji výše uvedenou citaci: „Jazyková hegemonie je tedy, bez jakékoli
pochyby, hrubě nespravedlivá. Znovu připomeňme, že vinna není angličtina
jako taková, ale jen jazyková hegemonie jako funkční způsob, ať z toho
profituje kterýkoli jazyk.Bylo by podivné si přát ji posílit, jak
podněcují všichni, kdo navrhují přiznat některému národnímu jazyku
(angličtině nebo jinému) statut tohoto druhu“
Myslím, že výše řečené mluví za vše. Proto k ní pro doplnění
přidám ještě jeden citát z trochu opačného soudku:
„Ve vztahu k esperantu a jiným plánovým jazykům se objevuje mnoho
argumentů pro i proti. Obecnější kritika bývá většinou směrována
v první řadě na nejazykové aspekty: Vzhledem k dominanci angličtiny
(dříve francouzštiny) nemá prý nová řeč šanci tuto jazykovou nadvládu
rozbít, případně převzít;[47] celosvětové zavedení esperanta by také
údajně nebylo vůči jiným jazykům nijak přátelštější.“ –
http://cs.wikipedia.org/…ba_esperanta
Dle mého soudu nejpodstatnější je DOBROVOLNOST volby u nemateřského
jazyka. Předpokládám, že kdyby bylo esperanto povinnou a jedinou možnou
alternativou k národním jazykům, vyvolávalo by v lidech stejný odpor jako
kterýkoliv jazyk dosazený násilnou či byrokratickou formou.
U angličtiny funguje ještě jeden aspekt, a to právě, že se mnoha lidem
líbí zvukově. Spousta lidí si ji vybírá kvůli spojení s celkově
rozšířenou popkulturou, v níž je tato kultura šířena nejčastěji. Jak
už jsem zde psala výše, lidé se rádi s něčím ztotožňují, a také ne
každý chce jít proti davu. To už ovšem není problém jazyka
samotného.
Ani argument „relativní snadnosti“ není úplně jednoznačný. Lidé
jsou tvorové nevyzpytatelní. Ne vždy si vybírají tu snadnější cestu, jen
pro to, aby byli co nejrychleji v cíli:-)
Neutrálnost esperanta může být jak výhodou, tak nevýhodou. Ano,
nemusím u něj nevražit jako na rodnou řeč nějakého dominantního
národa, na druhou stranu se mi ale nespojí se žádnou národní tradicí,
s níž bych se chtěla popř. ztotožnit či naopak konfrontovat. V takovém
případě, budu-li řekněme o laponských tradicích poslouchat někoho
v angličtině či v esperantu, ježto sámštinou nevládnu, bude to pro mne
prašť jako uhoď – prostě se jen dozvím něco o tradicích Sámů.
Budu-li však chtít do nich proniknout hlouběji, raději se naučím sámsky
(laponsky), jelikož ani ten nejdokonalejší zprostředkovatelský jazyk mi
nedokáže zprostředkovat tu neopakovatelnost toho kterého národního
(etnického) jazyka – a je jedno, je-li tím zprostředkovatelským jazykem
angličtina, němčina, čínština, turečtina či esperanto, jelikož každý
jazyk má trochu jiné výrazové prostředky pro vyjádření i toho
nejvšeobecnějšího jevu, jako je třeba láska či nenávist.
Proto prosím žádnou „evropštinu“! Ponechme lidem svobodu výběru,
aby lidé nenáviděli ten který jazyk jen proto, že je jim diktován
shora
Jinak mě historie vzniku esperanta docela obohatila. Třeba jsem nevěděla,
že Esperanto (Doktoro Esperanto /esperanto – doufající/), byla původně
přezdívka zakladatele či tvůrce tohoto plánového jazyka Zamenhofa.