to Pavel:
Pokud byste napsal jen druhou část, že Vás nebaví se do toho neustále koukat, učit se to, když víte, že zase nevíte X dalších věcí… to by ještě šlo. Takový problém má spousta lidí
Jenže pokud napíšete, že Vás jazyk nebaví, potřebujete ho do práce, jinak je Vám to jedno…
Inu, to je tak 50% dolů…je to kruté, ale je to fakt.
Pokud si k jazyku nevybudujete nějaký vztah a budete se ho drtit jen kvůli práci, tak to nikam nepovede… Přes 5 let učím už jen ve firmách (dříve jsem měl i kurzy pro veřejnost), tak myslím vím, o čem mluvím…

Vůbec Vás nechci odrazovat, ba naopak, ale budete muset, dle mého, změnit radikálně přístup.

To Pavel: A zeptam se jinak a ta prace co delate vas bavi? Tak to je preci motivace snad dost dobra?
Jinak musim s Romanem souhlasit, ze hodne zalezi na pristupu.
A nikdy nemuzete vedet na co se vam studium anglictiny bude hodit, urcite mate nejake zajmy, pokuste se to propojit. Ja jsem napriklad fanda do sci-fi a detektivek a predstava, ze nektere americke ci britske serialy nikdy neuvidim me hodne nakopla.

To Roman: Ja se ucim anglictinu dele nez vy, ale vynalozena snaha neodpovida znalostem v zadnem pripade. Zacla jsem se ji ucit v roce 1986 na vysoke skole, protoze jsme meli z AJ povinnou zkousku, bohuzel pristup pedagogu byl: „stejne to nikdy nebudete potrebovat, staci umet slovicka a precist text ve skriptech“. A od te doby se ji bud sama, nebo v nejake jazykovce ucim. Az za posledni tri roky mam pocit, ze muzu rict, ze doslo k nejakemu pokroku, ale zadny zazrak to neni.
Sice jsem schopna koukat na film/serial s anglickymi titulky a precist si knizku (nemyslim zjednodusenou cetbu) v anglictine, ale nejsem schopna vest jakykoliv rozhovor v anglictine, ja vim co se me dotycny pta, ale nejsem schopna odpovidat, ve chvili kdy mam mluvit me naprosto vypne mozek.

to Lioness:
na to mám jednu radu – trpte samomluvou
Říkejte si sama pro sebe co všechno děláte, prostě VŠECHNO
(tak, co teď, no asi si udělám kafe, na to mám ještě chvilčku a pak musím letět do práce, doufám že stihnu ten autobus v 7, protože pokud mi ujede, přijdu pozdě a šéf nebude nadšenej, ..... tak to je super, stihla jsem ho, takže v kolik budu v práci, jo jasně, v 7.30, že bych si ještě koupila cestou snídani? ne to nestíhám… tak a jsem tu, zapnu počítač, podívám se na maily, proboha, to jsou zase dneska fofry… ATD ATD ATD… AŽ DO VEČERA.......­.........)

Ale jinak vím, že rozmluvit se je to nejtěžší… a hlavně se to musí pořád oživovat 

LionessCZ: Tak ty to máš/te celkem dobrý, můžeš procvičovat s manželem 

Já se do této debaty taky vložím, protože mi to hodně připomíná moje strasti i slasti s angličtinou. Dlouho jsem ji považovala jen jako nutnost k životu, posléze k zaměstnání, až jsem si nakonec ten vztah vypěstovala. Ono to, světe div se, jde . Netvrdím, že jsem kdovíjak zapálená, ale rozhodně to už není jen „povinnost“. A to všechno proto, že jsem si konečně našla systém, podle kterého se učím. Dlouho jsem také trpěla tím syndromem „to už umím“ nebo „to znám“, ale jakmile mělo dojít na skutečný rozhovor, tak jsem totálně selhala (teď netvrdím, že umím mluvit, ale léčím se ) Tehdy jsem si uvědomila, že s tím musím něco udělat, nebo ty roky strávené nad gramatikou byly k ničemu. Věděla jsem, že sedět nad knížkou fakt nestačí. Našla jsem si na internetu možnost zapojit se do intenzivní korespondence v aj, což už vás trochu donutí používat angličtinu i jinak, než jen vstřebávat gramatické obraty. Začnete mít zájem o to, co chcete sdělit a rozumět tomu, co je vám sdělováno, obzvláště, pokud cítíte k vašemu dopisovateli sympatie . V tuto chvíli se vám stane angličtina praktickým prostředníkem v rozhovoru mezi vámi dvěma (třemi,…). Využíváte všeho, čeho jste se naučil a máte radost, jak tomu někdo na druhém konci (někdy i světa) rozumí. A hlavně na to máte klid si to promyslet, protože písemná forma vám toto umožňuje. Tady myslím nastal první zlom, kdy jsem začala mít angličtinu ráda. Ale i tak to ještě úplně nestačí. Samozřejmě musíte dál nad tou gramatikou sedět, ale už ne tak prioritně. Touto korespondencí si rozšiřujete vaše vyjadřovací schopnosti, což ale neznamená, že je ještě umíte opravdu správně používat. Takže co teď? Zase jsem hledala tu pro mě nejpříjemnější cestu, což byly filmy s anglickými titulky. Musíte si samozřejmě zvolit film, který se vám fakt líbí (u mě to byl Forrest Gump). Nejde však o to, abyste si ten film jen pustil a jakžtakž stíhal číst titulky, nýbrž o to, abyste každý hovorový obrat, který se v angličtině překládá úplně jinak, zachytil a zapsal. Ano, bude tam spousta nových obratů, ale neklesejte na mysli a na těch zastávkách si ty obraty pročítejte nebo mumlejte a hlavně se k tomu filmu vracejte. Já osobně mám vždy rozkoukané tak 3 filmy, které si několikrát opakuju a snažím se separovat každé slovo zvlášť (nakonec si ty titulky můžete i vypnout). Je fakt, že sledovat pouze jeden film vás brzy přestane bavit.
No, a pak samozřejmě čtu knížky (já romány), čerpám z těchto stránek a učím se a ověřuji si, jak jsem na tom (žádná sláva to není, ale dělám, co můžu Důležité také je, jak jste se sebou spokojen i vy.
Jen na závěr bych chtěla říct, že bez vztahu k tomu jazyku to asi opravdu nepůjde, ale ti, kterých se to týká, nemusí klesat na mysli a mohou se pokusit tento vztah vybudovat tak, jako kdysi já  .

intenzivní korespondence v aj by se mi také líbila, třeba i pasivní zapojení v chatu. Píši si s jedním řekem, britem a číňanem, ale není to nic moc. něco umí líp, něco hůř, ale že by mi to něco dávalo, to se říct nedá.
// ještě se chci zeptat. Když si řeknete, že se ho zeptáte na to a na to, řeknete si to v duchu (pomyslíte na to) v čj a pak si to přelousknete do aj, nebo v aj vás to napadne a napíšete/řekne­te to?

Já se začala učit aj klasickým způsobem překládání z češtiny do angličtiny a tohle ve mně jaksi zůstalo. Nejsem na tom tak, že bych nějak uměla myslet v angličtině. I když je pravda, že dnes mě kolikrát při každodenních situacích napadne dřív angličtina než čeština, aniž bych o tom přemýšlela. A o tom to asi je. Nehloubejte nad tím až zase tolik, pokud vás bude bavit to, co pro to děláte, ale hlavně pokud to opravdu budete dělat. Spíš bych vám radila zkusit si najít ještě i jiné korespondenty, kteří s vámi sdílejí stejné zájmy. Také znám stránky, kde se lidé společně s výukou jazyka zaměřují i na seznamování mezi oběma pohlavími, chce to jenom nevzdávat se lehce. Ono to bez trochu boje stejně asi nepůjde. Najděte si knížku (i zjednodušenou verzi), která vás chytne dějem, můžete zkoušet i ty filmy a písemnou formu můžete rozvíjet právě v zajímavých diskuzích. Ale musíte začít jednat. 

Pavel: všichni Vám tady skvěle radí, ale Vy se podle mého příliš upínáte na to „kdy konečně budete myslet anglicky“…

Pokud se na to budete tak strašně soustředit a čekat každým dne, jestli už to přišlo… tak se hodně načekáte…

Já to nemyslím zle. Nechte tomu prostě volný průběh…
Zkuste několik rad v praxi, nebo všechny… 

A až to přijde, tak to přijde, ale hlavně si pamatujte, že se Vám pravděpodobně stane, že už čekáte dlouho, a ono to prostě nepřišlo, tak v ten moment je důležité to nevzdat!

Takhle totiž končí mnoho studentů – mají pocit, že po roce ‚dřiny‘ (velmi subjektivně vnímáno – z jejich pohledu dřina, realita však byla 2hod týdně…) se to nikam moc nepohnulo, anebo pohnulo, ale málo … a tak se na to vykašlou…
Pak třeba začínají znova a to stejné se opakuje do roka, atd.atd.atd.

To Pavel: S tím psaním je to právě problém, že se naučíte myslet „v duchu“. Víte, jak se vyjádřit psanou formou, protože máte čas o tom přemýšlet. Já tento problém mám také. Vím, že toho umím už dost, ale jakmile přijde na „lámání chleba“ , konkrétní konverzaci, tak jsem ztracená. Zpětně, v klidu si říkám, to jsem mohla říct, a tohle vím, ale už je pozdě. Prostě neumím spontánně reagovat.

A právě proto se mí líbí rady třeba od Romana, který doporučuje třeba „samomluvu“, to jsem začala praktikovat při cestě do práce, ráno, když je půl šesté, tma a na ulicích nejsou skoro žádní lidé .- malé město. Tak si jdu a říkám si polohlasem pro sebe – There are a lot of lamps, they look like a small statue, they watch me and show me the way.

(Na to mám celý příběh o lampě,kterou nebavilo stát v řadě a přidala se ke mně, a protože chodím kolem nádraží, tak se rozhodla jet na a long journey.A já jsem jí záviděla- se vzpomínkou na slůvko envy)

Nevím, jestli je to správně, nemá mě kdo opravit, to až potom, když přijdu domů, zjišťuji, co jsem to vymyslela za nesmysly, ale tady si hlavně opakuji slovíčka. A protože je to cesta každodenní, příběh se může rozvíjet. Moje fantazie je neomezená.

A co se týká těch seriálů a filmů, jak tu hodně lidiček připomíná a je tu i článek, jak se podle seriálů učit od Marka, to je další zážitek. Já náhodou dostala Pána prstenů v originále s angl.titulky a to je pro mne bomba, protože tenhle příběh já prožívám od prvního, ještě knižního vydání, kdy o filmovém zpracování nebylo ani pomyšlení.

Filmy samotné – 3 díly – jsem viděla tolikrát, že mi opravdu anglická verze nevadila.
a teď se tím ohromně bavím, zapisuji si věty, slovíčka, dívám se s výkladovým slovníkem v ruce, poznávám výrazy které jsou běžné a používané, Zatím jen krátké věty, jakmile je delší věta, tak se ztrácím. Ale protože je to film, který můžu vidět stokrát a neomrzí mne (jen knihy jsem četla průběžně 5 –6× do roka od 1991), tak se těším, jak mi s angličtinou pomůže.

Takže to nevzdávejte, anglické myšlení přijde v okamžiku, až toho budete znát dost na to, abyste mohl spontánně reagovat. No a do té doby se musíme učit a drilovat a zkoušet a procvičovat a bavit se, jen to všechno s optimismem.

Já si myslím, že když už jste nabifloval gramatiku třeba úrovně elementary, není třeba ji znovu a znovu opakovat z učebnic, ale je třeba ji uplatnit v praxi- na úrovni elementary a třeba trochu naivně, ale pořád. A v učebnicích se jen kontrolovat a ověřovat si, zda jste správně používal to,co jste se naučil.

Každý den začínám rozcvičkou nanečisto, nějakým testíkem, který mi padne pod ruku a pak zjistím, co mám špatně a to si pak zkouším a piluju. Na to nepotřebuji osnovy.Hodně mi v tom pomáhá kniha Essential Grammar in Use, zarazím tužku a kde se mi stránka otevře, tam se učím. Vymýšlím si svoje teorie, popřemýšlím, na to které téma si najdu testy na netu a prostě s angličtinou žiju. A pak mne potěší, že třeba i něčemu rozumím, nebo mne napadne odpověď v angličtině (občas se mi to stává – ale jen krátké věty  )

Přeji Vám i sobě hodně dřiny, potu a krve a doufejme, že se nám to vyplatí 

Děkuji moc všem, budu se muset víc přemáhat, protože mě totiž, upřímně, baví víc to drcení té gramatiky než to přemýšlení a snažení se myslet, ale když se naučím sto stran gramatiky, myslet umět nebudu.
Rady jsou to super, tak jdu na to
Mám nějaké filmy na dvd, tak si je dám jen s anglickými titulky. Sice vím prd, co v tu chvíli znamenají (viz případ: „Did she want to go there or not?“ – já si řeknu … did, je to pomocné sloveso, značí to otázku, je to proto na začátku, did, značí mi to minulost … a děj už je někde jinde
Zkrátka pro film v angličtině člověk musí být pohotovější

Nesnažte se překládat větu slovo po slově, jen se snažte pochopit ‚o co jde‘ , při opakovaném sledování na tom budete lépe(to vím z vlastní zkušenosti  )

Prectete si clanek od Marka Vita „Učíme se anglicky s TV seriály“.

Ještě Pavle jedna rada. Nezatěžujte se najednou o moc víc, než je vaše úroveň. Já vaši úroveň neznám a filmy podle mého názoru vyžadují už opravdu trochu větší znalost. Záleží na individuálním přístupu každého jednice. Někoho může neadekvátní zátěž „nakopnout“ a někoho i odradit, protože může nabýt dojmu, že to vlastně všechno nemá smysl. To pravda není, ale je fakt, že třeba úplný začátečník by asi neměl začínat s normálními neupravenými filmy apod., pokud nemá dostatek nadšení třeba jako Georgia (klobouk dolů, Georgio!:-D ). Já jsem doporučovala tu korespondenci (popř. hovor třeba přes Skype), protože tam se vám většinou hned dostaví „ovoce“ z vloženého úsilí (také musím říct, že jsem čekala asi půl roku, než jsem našla vhodný protějšek (2 protějšky) k dopisování (ono opravdu nic není hned), zato jsme dodnes v kontaktu a je to strašně fajn. Když jsem s tím začínala, strávila jsem nad jednou zprávou třeba hodinu, ale čím častěji jsem psala, tím samozřejmě rychleji mi to šlo a tam mě to myslím také postupně dost naučilo myslet rovnou anglicky.
Předávám vám jen své vlastní zkušenosti jako laik – ne jako profesionál, takže se řiďte především radami Romana a Marka, ale také v neposlední řadě svým vlastním úsudkem, co vás motivuje a co ne.
Tak to by tak asi bylo vše a já jdu studovat modální slovesa trochu více do hloubky, takže nám oběma (a všem ostatním) přeju Good luck! 

To Roman: Diky za radu. Samomluvou trpim uz delsi dobu , pisu si takto v duchu knihy v cestine a kdyz „mam svuj den“ tak v anglictine. Nekdy me to jde pekne, jedna anglicka veta za druhou (sice nevim jestli jsou spravne), a pak mam dny, kdy nejsem schopna dat dohromady tu nejstupidnejsi vetu.
Minuly rok jsme si poridili neplanovane ctvrteho psa a manzela napadlo, ze bychom na nej mohli mluvit anglicky a davat mu povely v anglictine. Uz jen z toho duvodu, ze se tezko vychovava stene, kdyz ho ucite zakladni povely a vedle vam panackuji dalsi psi, kteri uz ty povely umi a cekaji, ze dostanou odmenu, protoze jim to tak pekne jde.
Bylo pro me dost tezke jit s nasim stenetem na cvicak a zacit tam vycvik v anglictine, ale brala jsem to jako trenink i pro sebe, je trapne se v mem veku stydet otevrit pusu . Ale nejvetsi rana asi byla, kdyz se me po par tydnech jedna slecna a jedna starsi pani (nezavisle na sebe) zeptaly proc na sveho psa mluvim nemecky, to jsem si opravdu pripadala jak debil (doufam, ze to pan Vit nevymaze). Snazim se, snazim, snad za dalsich dvacet let az si koupime ten domek v Britanii si budu umet koupit mleko a rohlik v obchode s pultovym prodejem. I kdyz asi take ne, protoze planuji jit hodne na sever do Skotska. 

No vidíte, tak to moje rady vůbec nepotřebujete
Jo, Skotsko je krásné, a skotština… je to mazec, ale poslední dobou se mi začíná docela líbit
Ačkoli, já bych se spíš stěhoval do Londýna