Představy o lehkosti naučit se angličtině vyvrací David Crystal:
„Dramatické rozšíření angličtiny po celém světě je náhoda,“ konstatuje profesor Crystal. „Nemá to nic společného s údajnou jednoduchostí angličtiny či s tím, že prý angličtina nemá gramatiku. Je to nesmysl. Je sice pravda, že anglická slova se neskloňují, to ale neznamená, že je lehčí naučit se anglicky než naučit se německy nebo latinsky. Jen řekněte, že anglická větná skladba je jednoduchá, autorům nejmodernější Zevrubné mluvnice anglického jazyka – ta kniha váží dva a půl kilogramu. Je záhadou, proč se angličtina tak rozšířila, vzhledem ke svému složitému pravopisu.“

A víte kolik váží zevrubná gramatika esperanta? Kolem 15 dkg!
Bez komentáře.
Zdeněk Rusín

No ale to je velmi zkreslený údaj… když napíšu čínskou gramatiku na odlehčené papíry velikostí 4, taky to bude vážit 15 dkg…

Myslím, že nikdo nepochybuje o tom, že anglicky se celý svět neučí proto, že by to byl jazyk nejjednodušší či dokonce jednoduchý. Většina lidí ví, že naučit se pořádně anglicky je záležitostí deseti a možná i dvaceti let. Že esperanto je daleko daleko jednodušší také mnoho lidí ví. Ale stejně se většina lidí bude proti umělému jazyku bránit zuby nehty.

Pro mě je jazyk pevně spojen s kulturou. Tím, že se učím anglicky, se automaticky dostávám hlouběji do kultury, ze které tento jazyk vychází. Tím, že myslím anglicky, se učím myslet jiným způsobem, než myslíme my Češi.

Esperanto je pouhý umělý nástroj ke komunikaci. Nemá pro mě větší užitek než např. programovací jazyk BASIC. Ani tolik vlastně nemohu říct, protože jazyk BASIC mi přišel v životě již mnohokrát vhod.

Z toho, co jsem si dosud o esperantu přečetla, mi vyplývá, že vzniklo s dobrým záměrem – vytvořit jazyk, který by byl prost veškerých ideologií a -ismů své doby. To mi na něm přijde sympatické. Problém tkví paradoxně v tom, že začne-li se takový jazyk propagovat „povinně“, už se z něj stává politikum a tím pádem i ideologický nástroj, jímž původně neměl být. Je to trochu začarovaný kruh. Dobrovolně si jej nezvolí tak velké množství lidí, protože by je to omezovalo opět jen na omezený okruh lidí, a tudíž se takový jazyk nemá moc šancí šířit masově. A pokud by se začal masově šířit silou, bude to spíše k jeho škodě. A taktéž, začne-li se masově šířit, určitě nezůstane prost chybných výkladů a nezbytných změn, tak jako každý živý jazyk. I když i nadále zastávám názor, že pokud za jazykem nestojí historicky i kultura či národ z něhož vzešel, není tak životný a možná i proto ani tak atraktivní, což je docela škoda…

David Crystal se v této citaci diví, ale on sám si na tu položenou otázku už odpověděl – tou hybnou silou angličtiny je síla dolaru. To už jsem tu citovala výše:-)

Jen ať se brání proti umělému jazyku zuby nehty. Vzpomínám si na pohled vydaný již před mmoha lety. Je na něm v tehdejší době vyobrazen moderní automobil a na něm je nápis ESPERANTO. Na auto se dívá osel a říká:(nevím to již zcela přesně) „Ano je moderní, lehké a rychlé … ale je uměle vytvořené“ (Jes, gxi estas moderna, facila kaj rapida … sed artefarita.) Tím samozřejmě nechci říci, že ten kdo nesprávně chápe pojem umělosti je snad tím zvířetem, co se na to auto dívá.(Ať prominou osli, oni přece nejsou hloupými zvířaty). Vy pane Marku jste ale stejně podivuhodně zaujat vůči umělosti. Musíte tedy být i zaujat proti všemu ostatnímu co je na světě umělé. Nechceme se vrátit do jeskyní? Ale i tam si pračlověk „uměle“ (řekl bych umně) vyráběl oheň. A u jazyků? Musel byste také odsoudit indonézštinu. Ta je přece také uměle vytvořená! A angličtina? Také se neobjevila sama od sebe, nespadla z nebe. Byla vytvořena mnoha generacemi především z latiny. Proč tak zavrhujete umělost? To byste musel také zavrhovat i umění. To je také přece umělé.
Ještě malou poznámku. Esperanto je v odborné literatuře označováno jako „plánový“ jazyk, nikoliv jako jazyk umělý.

Je to pak jednoduché. Vykládáte-li si pojem umělosti v pejorativním smyslu, pak stačí touto nálepkou znevážit vše tímto pojmem bude označeno.
Obdivuji Vaše znalosti angličtiny a Vaše organizační snažení k rozkvětu angličtiny v naší zemi. Avšak v otázce umělosti s Vámi nikdy nebudu zajedno.
A abyste si nemyslel, že to vše jsou jen mé vývody, cituji níže názor Edward(a) Sapir(a) (1884–1939), lingvisty USA:
„Logická nutnost mezinárodního jazyka v moderní době představuje podivný protiklad k lhostejnosti až odporu, s jakým na ni většina lidí pohlíží. Pokusy, které se dosud učinily k řešení tohoto problému, mezi kterými esperasnto pravděpodobně získalo nejvyšší stupeň praktického úspěchu, se dotklo jen malé části lidí.
Odmítání mezinárodního jazyka není logické a psychologicky opodstatněné. Předpokládaná umělost jazyka jako je esperanto, nebo jiného z podobných předložených jazyků, je absurdně přeceňována, protože je prostou pravdou, že v těchto jazycích není téměř nic, co by nebylo převzaté ze společné slovní zásoby a tvarů, které se postupně vyvíjely v Evropě.“
A ještě:
André Martinet (1908.1999), profesor na Sorboně, lingvista, zakladatel diachronní fonologie:
Problém mezinárodního komunikačního jazyka je nyní prezentován jako konflikt mezi plánovým jazykem esperanto (sic), o kterém je známo, že uspokojivě slouží všem svým uživatelům a hegemonickým národním jazykem, kterým je, jak všichni říkají, angličtina.„
A na závěr pane Marku ocituji pasáž z knihy "Hledání dokonalého jazyka v evropské kultuře“ UMBERTA ECO, vydané v roce 2001 v naklada­telství Lidové noviny. Jde o výňatek ze strany 293–294:
„Současný úspěch angličtiny je především výsledkem koloniální a obchodní expanze britského impéria a hegemonie amerického technologického modelu. Lze sice namítnout, že expanze angličtiny byla do jisté míry usnadněna tím, že tento jazyk obsahuje mnoho jednoslabičných slov, snadno absorbuje cizí výrazy a vytváří neologismy, ale kdyby Hitler vyhrál válku a Spojené státy se proměnily v konfederaci státečků sotva silnějších a stabilnějších, než jsou státy Střední Ameriky – nedalo by se protom předpokláddat, že by dnes celá zeměkoule se stejnou lehkostí hovořila německy a v němčině by byly i propagační letáky na japonské tranzistory v "duty free shopu“ (neboli Zollfreie Waren) na hongkonském letišti? V souvislosti s touto „pouze zdánlivou“ racionalitou angličtiny (a kteréhokoli jiného přirozeného dorozumívacího jazyka) odkazujeme na Sapirovu kritiku (1931).
Esperanto by tedy mohlo fungovat jako mezinárodní jazyk z týchž důvodů jako přirozené jazyky, které tuto funkci vykoávaly dřív; příkladem může být řečtina, latina, francouzština, angličtina nebo svahilština.„
Konec citátu.
A přece jen nakonec výňatek z naší české scény. Jde referát Mgr. Gabriely Zapletalové, vedoucí katedry anglického jazyka ostravské univerzity, na mezinárodní konferenci o globalizaci v Ostravě 2003. Jen malý výtažek:
“Nacházíme se v době, kdy prudce roste význam světových jazyků, v našem prostoru zejména angličtiny, která zatlačuje i velké evropské jazyky do pozice „místních“ (němčina, francouzština, ruština, italština). Angličtina, oproti češtině jazyk velkého národa, je promyšleně a velkoryse šířena, zatímco jazyky „místních“ (malých) národů jsou nuceny podvědomě se s ní konfrontovat a v podstatě opravedlňovat svou existenci. Jazykové povědomí mluvčích jazyků malých se tedy stává citlivějším a vnímavějším k otázkách jazykových změn a posunů. Nabízí se otázka, kterou si položila i Světla Čmejrková a František Daneš (1993): Jsou velké a malé národy, ale není velkých a malých jazyků…?
Pane Marku,
to co jsem shora uvedl, nejsou moje názory a myšlenky. Pokud byste s nimi tedy chtěl polemizovat,nemohu to být já, který by vaše výhrady analyzoval a odpovídal na ně. K tomu nejsem patřičně fundovaný.
Nakonec přidávám chmurnou předpověď, která potvrzuje současné důsledky stále se zvyšující hegemonie angličtiny:

2050 : Všichni budeme mluvit anglicky

Výňatek z článku:
Historie to vyžaduje: do 50 let se bude v úřadech, továrnách a školách používat jen angličtina.
Angličtina je oficiálním jazykem 85% mezinárodních organizací. Téměř 650 milionů lidí jí mluví, miliarda se jí učí nebo učila. Odborníci již nemají pochybnosti: v roce 2050 bude angličtinou mluvit nejméně polovina obyvatelstva světa. Předpověď pro Itálii není jiná. Sociolog Sabino Acquaviva prohlašuje:“ Evropská unie potřebuje jediný jazyk a tím může být pouze angličtina. V průběhu času nahradí italštinu a jiné národní jazyky“.

Marcelo Casartelli vyjádřil své obavy redakci Focusu a dostal tuto odpověď :

Zdá se být nevyhnutelné, že v roce 2050 se bude na všech pracovištích mluvit anglicky. To neznamená, že italština nebo jiné evropské jazyky zmizí, nýbrž že se jimi bude mluvit převážně v rodině.

FOCUS – italské vydání – č. 117 červenec 2002

Líbilo by se Vám to?

S úctou

JUDr. Zdeněk Rusín

Je to jako s jídlem. Až vyvinou amarouny, jak je známe z Návštěvníků, budu k tomu mít stejnou nechuť. Ať mi kdo bude tvrdit, že je tam všechno, co člověk potřebuje, je to levnější, snadné na přípravu… stejně to jíst nebudu chtít, protože jídlo je víc než jen přijímání potřebných látek a živin.

Podobně vidím Esperant. Jazyk je pro mě víc, než jen dorozumívání. A ač se zdá, že vám podobný pokrm chutná, většinu lidí k jeho používání nepřesvědčíte.

Pane Marku,
také pro mně je jazyk více než jen dorozumívání. Většinu lidí nikdy přesvědčovat nebudu a ani o to vůbec nejde.Vám chybí argumenty a proto vše odbýváte tímto způsobem. Neberu Vám to.Jinak Vám jen připomínám, že do sféry mého zájmu patří i další jazyky – španělština, italština, němčina, angličtina,ruština katalánština, valencijština a lotyšština. Tyto všechny jazyky hegemonie angličtiny silně ohrožuje a samozřejmě i češtinu, náš rodný jazyk. Takže vůbec nemusím mluvit o esperantu. Postačí, když budu kritizovat to, že posedlost angličtinou se projevuje negativně na všech evropských jazycích.Dne 9.ledna 2009 byl v Teplickém deníku uveřejněn článek s názvem: „Anglicky se učí už půlroční prckové“. To je jeden z mnoha důkazů této naší české posedlosti angličtinou. Navrhněte, aby se již vůbec čeština nevyučovala. Na co? Stejně budeme v roce 2050 všichni mluvit anglicky!!

Tento argument rád používám v hodinách angličtiny, abych vyprovokoval studenty k diskusi.

Já se nesnažím s nikým argumentovat. Jen mám na něco svůj názor. Spíš vy mi přijdete, že se snažíte ostatní ubít argumenty. Téma Esperanta tu očividně nikoho moc nezajímá, protože valnou většinu komentářů jste napsal sám.

Esperanto jsem do hloubky nestudoval a ani nechci, nezajímá mě. Ale to, co vím, mi stačí, abych mohl mít svůj názor.

Můj příměr k amarounům byl také myslím daleko výstižnější, než váš příměr k oslovi a novém autu.

Jinak bych se rozhodně nebál, že by jakýkoliv jazyk ohrožoval češtinu. Vám přijde, že ano? V čem to vidíte?

Pokud si tedy chcete přečíst něco fundovaného o tom, jak jeden jazyk ohrožuje (nejen) češtinu, hledejte: Angličtina – jazyk globalizace Mgr. Gabriela Zapletalová
Jinak mně vůbec nevadí, že zde není více diskutérů. Přečtou si, nemají otázky, mají jistě svůj vlastní názor. Já sám, jak vidíte jsem se delší dobu odmlčel. Probudily mně však Vaše příspěvky. Takže jste mně vlastně také vyprovokoval k diskuzi.
Otázka: Jak studenti na Váš argument, který rád používáte v hodinách angličtiny, reagují?
Nikoho nechci ubíjet argumenty.Myslím, že se asi ubít nenechají.
Zdůrazňuji, vážím si angličtiny a těch, kteří se jí chtějí naučit. Nevážím si ale těch, kteří si neváží svého rodného jazyka a podporují jeho kreolizaci.
Zachovejme prosím v naší diskuzi vzájemnou úctu.

K předchozí výměně názorů:-)

Dle mého soudu je toto téma zajímavé a má i docela vysokou sledovanost. Ono možná že ne každý má k němu co říct, jelikož o něm nic neví. Je dobré číst si fundované úryvky. Důležité je však i to, k čemu tyto úryvky slouží, a myslím, že vypjatost argumentace samotnému účelu spíš škodí. Proč prostě jen neinformovat o tom, co se děje v esperantském světě – ať si o tom každý přečte a udělá si o tom svůj vlastní soud. Není třeba kamenovat proroky či naopak věci neznalé. Jen by se nemělo argumentovat účelově. Není třeba nevražit ani na esperanto a ani na angličtinu. Samotný jazyk za nic nemůže. Jazyk je jen prostředkem k vyjadřování myšlenek.

S tím argumentem, že angličtina byla vytvořena mnoha generacemi především z latiny, nelze úplně souhlasit. Přímo z latiny angličtina moc nepřejala. Pokud něco přejala z latiny, došlo k tomu až v pozdějších dobách za vlády Normanů přes francouzštinu, do té doby se angličtina formovala jako jazyk germánský – vždyť tam původní anglosaští (d)obyvatelé přešli z kontinentu – „šmrncnutý“ keltismy, „vikingštinou“ a dalšími, kteří později s ostrovany vedli bitvy. Takže to nelze zjednodušit na jednu formulku. Navíc tyto generace jazyk netvořily (ve smyslu esperantského tvoření), jen jej používaly či formovaly a přirozeně do něj přijímaly nové/cizí prvky – a nebo se jim stejně přirozeně vzpíraly. Jak jsem napsala výše – v masovějším měřítku by určitým tendencím kreolizace začalo podléhat i esperanto. Když ze vznešené latiny mohly „kreolizací“ vzejít jazyky románské, tak proč ne jednou jazyky esperantské) I když už samotné namíchaní slovní zásoby namátkou z různých jazykových skupin je svým způsobem jazykovým precedentem.

U té indonéštiny to také není tak jednoznačné. Ten jazyk nevznikl „uměle“ – jen došlo k úpravám malajštiny pro sjednocovací a dorozumívací účely:

"Indonéština je variantou malajštiny, která se na indonéských ostrovech po staletí používala jako lingua franca. Indonéština získala status úředního jazyka v roce 1945 po vyhlášení nezávislosti Indonésie. Inspirací byla Sumpah Pemuda, Přísaha mládeže, z roku 1928.[4]

Vzhledem ke svému původu je indonéština ve své standardní podobě vzájemně srozumitelná se standardní malajštinou v Malajsii. Přesto je mezi oběma jazyky dost rozdílů ve výslovnosti, pravopise, přízvuku a slovní zásobě. Tyto rozdíly vznikly jednak kvůli odlišné historii (Indonésie byla jako nizozemská kolonie více ovlivněna nizozemštinou, na rozdíl od anglického vlivu v Malajsii), jednak kvůli vlivu regionálních jazyků (především javánštiny) na indonéštinu.

Indonéština plní v Indonésii roli sjednocovacího jazyka. Je mateřským jazykem pouze malé části obyvatel Indonésie (zejména obyvatel Jakarty a okolí), avšak více než 200 milionů lidí ji používá jako dorozumívacího jazyka. V zemi, kde se mluví asi 250 různými jazyky, je používání „správné“ indonéštiny praktickou nezbytností pro komunikaci mezi všemi obyvateli souostroví. Znalost „spisovné“ indonéštiny se mezi obyvateli Indonésie značně liší, zejména v závislosti na prostředí, odkud pocházejí.

„Spisovná“ indonéština se v běžné komunikaci objevuje velmi zřídka. Používá se hlavně v knihách a časopisech, mluví se jí v televizi a rozhlase. Při běžném hovoru je indonéština ovlivněna regionálními a místními jazyky, z nichž do ní pronikají nejen jednotlivá slova, ale i gramatické jevy. Výsledkem pak je vytvoření „regionálních indonéštin“, se kterými se cizinec setká při návštěvě Indonésie. Porozumění je pak dále ztíženo používáním slangu ve městech."

více na: http://cs.wikipedia.org/…A9%C5%A1tina

Samozřejmě, že určitá propagace až propaganda jazyka je na místě, má-li přežít, či být znovu nastolen jako v případě novodobé hebrejštiny, již se podařilo zavést jako oficiální jazyk – přičemž se tato v mnoha aspektech liší od té starozákonní. Jenže tomu všemu byly nakloněny veškeré okolnosti. Hlavně žádný jazyk nemá šanci být národním, pokud není v prvé řadě jazykem mateřským. Pokud své matky nemluví na své děti svým mateřským jazykem, bude jakýkoliv jazyk (i když povinný) vždy jen jazykem druhým. Vždy mě napadá příklad Irska, kde se „irskou keltštinou“ mluví přirozeně už jen v ohraničených regionech, ačkoliv je keltština povinná – ale až ve škole. Doma na své děti matky mluví anglicky. A je zajímavé, že by Ir nikdy neřekl, že je Angličan, přestože vlastně mluví od narození jazykem „dobyvatelů/ko­lonizátorů“. V tom je opět další paradox. Na druhou stranu se dnes anglicky hodně lidí učí na základě dobrovolného rozhodnutí.

Není třeba všechny tyto věci směšovat do jednoho pytle, ale dívat se na každý historický aspekt odděleně v jeho jednotlivostech:-)

Samostatně k vývoji angličtiny – přejato z wikipedie (brát s rezervou, ale v základech to vystihuje historický vývoj v dosti konrétních obrysech):

Germánsky mluvící kmeny z různých částí severozápadního Německa (Sasové, Anglové) a Jutska (Jutové) v pátém století našeho letopočtu vpadly do východní Anglie. Zde se jejich jazyk, anglosaština, rozšířila bud tím, že nově příchozí původní keltské obyvatelstvo vytlačili, nebo došlo k postupné asimilaci a původní obyvatelé postupně jazyk a kulturu nové panující vrstvy přijali. Angličtina je tedy svým původem anglofríský jazyk.

Ať už byl postup jejího rozšiřování jakýkoliv, jednotlivé germánské dialekty se časem sloučily do jazyka dnes nazývaného „staroangličtina“ jež připomínal některá dnešní nářečí severozápadního pobřeží Německa a Nizozemí (resp. Fríska). Psaná angličtina si dlouho dále udržovala svoji syntetickou strukturu a víceméně byla tvořena jedním literárním standardem. Oproti ní mluvená staroangličtina tuto strukturu postupem doby ztrácela a stávala se více analytickou. Přišla o komplexnější systém práce s podstatnými jmény a začala se více spoléhat na předložky a pevné pořadí slov. Předpokládá se též, že byla ovlivňována vývojem britonských jazyků. Později byla ovlivněna i příbuznou staronorštinou patřící mezi severogermánské jazyky kterou používali Vikingové usídlení především v severních oblastech a při východním pobřeží až k dnešnímu Londýnu v historické oblasti dnes známé jako Danelaw.

V roce 1066 si Anglii podmaňují Normané. Dalších tři sta let tak normanští králové a vysoká šlechta používá pouze anglonormanštinu blízce příbuznou starofrancouzštině. Do staroangličtiny přechází mnoho normanských slov, později je množství slov převzato i z latiny a řečtiny a ve slovní zásobě zůstávají až do dnešních dnů. Normanský vliv silně ovlivňuje vývoj jazyka v následujících staletích aby vyústil do takzvané „Middle English“. (Někdy překládáno jako „střední angličtina“.)

Během patnáctého století prošel jazyk velkými změnami výslovnosti samohlásek a londýnský dialekt angličtiny se rozšířil v administrativě a státní správě. Ke standardizaci jazyka přispěl i rozvoj knihtisku. Počátky moderní angličtiny tak lze vysledovat v období života Williama Shakespeara.

V roce 1755 Samuel Johnson vydává první slovník angličtiny – Dictionary of the English Language – a vytváří jím první jazykový standard. Roku 1828 zveřejňuje ve Spojených státech Noah Webster vlastní slovník kterým angličtinu zjednodušuje a modernizuje ačkoliv se mnohé jeho novotvary neuchytily a v používání zůstaly konzervativnější Johnsonova slova.

Pro moderní angličtinu je příznačné, že se dělí na jednotlivé národní varianty v rámci světa (americká angličtina, australská angličtina atd.) a navíc do ní díky mezinárodnímu obchodu, dnes již bývalé koloniální říši a internacionalizaci opět vstupuje mnoho slov z cizích jazyků. Díky industrializaci a velkým společenským změnám v době průmyslové revoluce a později v průběhu a mezi oběma světovými válkami dochází především ve Velké Británii ke snižování rozdílů jazyka jednotlivých společenských vrstev. Výrazný vliv má zahájení rádiového vysílání ve dvacátých letech dvacátého století jež nejenže vytvořilo prostřednictvím BBC dnešní jazykový standard, ale zároveň přispělo k zahájení uvolňování jazyka a šíření a míchání jeho jednotlivých akcentů tak, jak je tomu dnes.

Více na: http://cs.wikipedia.org/…li%C4%8Dtina

Nekamenujte proroky – tím jste mně připomněla hezký překlad této písně Bedřicha Smetany do esperanta:

Profetojn ne sxtonbatu vi,
cxar kiel kantbirdeto
li ankaux ne revenas plu
post unu sxtonojxeto.

Koleras Dio se popol´
malsxatas la kantantojn,
kaj li volante puni gxin,
forprenas gxiajn kantojn.

Refreno:
La pura koro de poet´
vin scias ja nur beni,
do volu kion kantas li,
en via koro teni,
en via koro teni.

Přeložil: Miloš Lukáš

Miloš Lukáš (15. září 1897 Jilemnice – 26. dubna 1976 Hradec Králové) byl český klasický filolog, polyglot, uznávaný esperantista a gymnaziální učitel. Miloš Lukáš překládal z české poezie a prózy do esperanta, podávaje obsah a formu kongeniálně s původním dílem. Do esperanta přeložil divadelní hru Jaroslava Vrchlického Nokto en Karlův Týn (Noc na Karlštejně). Dále přeložil Němou barikádu (Muta barikado) od Jana Drdy.
Lukáš překládal také básně, především z češtiny, ale také z mnoha jazyků antických i moderních. Do češtiny přeložil všechny Zamenhofovy básně a mnohé básně Raymonda Schwartze.

A pro vás, kteří tuto krásnou píseň neznáte jsem stáhl její český originál:

Nekamenujte proroky.
Neb pěvci jsou jak ptáci;
kdo hodil po něm kamenem,
k těm víc se nenavrácí.

Soud boží na se národ zve,
jenž pěvce své ctít neví,
a nejstrašnější kletbou jest,
když bůh odejmul zpěvy.

Jeť srdce pěvců nejčistší
a všeho hněvu prosté,
a co vám zpíval od srdce,
to ve svém srdci noste.

Dobrou noc

2 Teplicano: chtel bych se zeptat proc se pohorsujete nad tim, ze se deti uci anglicky uz od pul roku. Ja sveho syna ucim anglicky od jeho prvni minuty a myslim si ze nas to oba obohacuje.
Ja povazuji uceni se jazyka za v podstate „promarneny cas“. Chtel bych, aby memu synovi zbylo vice kapacity na matematiku, fyziku, dejepis, a/nebo umelecke obory. Sam na sobe vidim kolik casu proplytvam ucenim se anglictiny (tedy krome poznavani jine kultury) a doufam, ze muj syn vyuzije usetreny cas vice tvurcim zpusobem nez memorovanim pouheho komunikacniho prostredku.