To bezpochyby. U mě byli vždycky výborní učitelé jazyka ti, který dokázali vytvořit hodiny efektní a zároveň efektivní. Učili reálný autentický jazyk, používali interaktivní materiály, dokázali studenty pobavit a zaujmout a vytvořit jim kladný vztah k jazyku. Výsledky těchto učitelů byly patrné v dobré jazykové vybavenosti studentů, které dokázali „rozmluvit“. Měl jsem štěstí a pár takových angličtinářů i němčinářů potkal. Bohužel i tito učitelé po nás chtěli naučit se na písemku seznam slovíček ze zadních stránek učebnice, z nichž některá mi přišla zbytečná. Objevila se ale někde v textu, proto byla v seznamu. (Na úrovni A2-B1 mě tenkrát až tak moc nezajímalo, jak se řekne německy dvorní rada, modřín nebo Alpské předhůří.)Proto jsem myslel, že existují určité osnovy, kterých se museli držet.
Možná ale mluvíme o něčem jiném. Chtít po dětech naučit se slovíčka ještě nemusí být ‘memorování’. Pokud děti vědí, jak se slovíčka učit, tak potom přece vůbec nic memorovat nemusí. Navíc slovíčka z hodin přece mohou umět, a vůbec nic nememorovat.
Mít nějaký okruh slov, která se mají děti naučit, je samozřejmě v pořádku. Otázka je, co se s tím okruhem dělá. “Znát” slovo totiž není to samé jako “pamatovat” si slovo…
A jestli si pak děti/studenti jen “memorují” takovéhle seznamy, tak je to nic nenaučí. Možná dostanou jedničku, pokud učitel postaví test na tom, jestli správně napíšeme překlady… ale “dostat jedničku z angličtiny” přece vůbec nemusí znamenat “naučit se anglicky”.