Možná ale mluvíme o něčem jiném. Chtít po dětech naučit se slovíčka ještě nemusí být ‘memorování’. Pokud děti vědí, jak se slovíčka učit, tak potom přece vůbec nic memorovat nemusí. Navíc slovíčka z hodin přece mohou umět, a vůbec nic nememorovat.

Mít nějaký okruh slov, která se mají děti naučit, je samozřejmě v pořádku. Otázka je, co se s tím okruhem dělá. “Znát” slovo totiž není to samé jako “pamatovat” si slovo…

A jestli si pak děti/studenti jen “memorují” takovéhle seznamy, tak je to nic nenaučí. Možná dostanou jedničku, pokud učitel postaví test na tom, jestli správně napíšeme překlady… ale “dostat jedničku z angličtiny” přece vůbec nemusí znamenat “naučit se anglicky”.

Existuje RVP a ŠVP. Která konkrétní slova bude učitel učit, to záleží jen a jen na něm.

Uvedu příklad memorování, které mi nevadí: Oxford Word Skills, interaktivní CD ROM, čtvrtá třída ZŠ, téma Food and Drink, na interaktivní tabuli je několik slovíček s obrázky. Žák si na obrázek ťukne, ozve se příslušné slovo anglicky. Další úrovně pak nabízí přetahování napsaných slovíček k obrázkům, nebo jejich vyhledávání v jednoduchých větách, které žák slyší, ale nevidí napsané. Nebo práce s Quizletem. Děti si o tyto aktivity říkaly i samy, mimo hodin angličtiny, odpoledne ve školním klubu. Docela by mne zajímalo, co je na tomto memorování “bohužel”. Janu Eyrovou v originále mí žáci fakt nečtou.

I z memorování se dá udělat zábava. Na samolepící lístečky napíšu názvy věcí v učebně a děti pak běhají a lepí je tam, kam patří. Pak si nalepí do sešitu seznam těchto slov a jedno slovo nakreslí.

No a pořád jsou základní školy, kde má učitel v skupině například 22 nebo 23 šesťáků a tady je pak každá rada dobrá.

a ještě jeden námět k přemýšlení, jednu skupinu mám velmi slabou, je v ní jenom 11 žáků a přesto mi k ní vedení školy přidělilo na všechny hodiny angličtiny školní asistentku. Memorování jednoduchých slov považují tito žáci za “bezpečnou” aktivitu, protože v ní zažívají úspěch. Tak asi tak 

možná jen jinak rozumíme tomu ‘memorovat seznamy slov’. To, co jste popsala s interaktivní tabulí nebo s lístečky v učebně přece není ‘memorování’…

Můj komentář se týkal opravdu “memorování seznamů slov”, tedy dítě dostane seznam slov, který se má naučit nazpaměť, aniž by třeba rozumělo, co se učí. Znalost se potom testuje písemkou typu – učitel nadiktuje česká slova ze seznamu, dítě bezmyšlenkovitě píše anglické ekvivalenty. Pak dostane jedničku, i když slovíčka ve skutečnosti vůbec neumí, nebo pětku, protože je neumí takto bez kontextu přeložit, ale ve skutečnosti slovo zná.

Komentáře o filmech v originále či knihách v originále apod. s tím přece nemají nic společného. Přijde mi, že jste to pochopila jako dvě možnosti – buď memorujeme, nebo koukáme na filmy v originále. Ale nic takového jsem samozřejmě neříkal.

To, co do škol dle mého názoru nepatří, je “memorování”, tedy učení se něčeho nazpaměť. Ať jsou to hlavní města evropských států, slovíčka v angličtině, gramatické poučky, letopočty, jména prezidentů, Nerudova díla, násobilka, vyjmenovaná slova apod.

Možná jeden jediný příklad memorování, které se pro život hodí, je abeceda.

Já kdysi uměl zpaměti i periodickou tabulku prvků. 

Asi je také něco jiného, když se dítě naučí zpaměti to, co ho baví (známe lidi, kteří umí vyjmenovat všechny týmy v nějakém sportu, všechny stanice metra či typy letadel z druhé světové války atd.) To je ale zcela jiný případ, protože ti lidé mají k danému tématu vztah, chtějí vědět co nejvíce informací a souvislostí a, jsou-li mladí, mají ještě v mozku kapacitu i na ukládání “zbytečností”, které jsem zmínil.
Ve škole může být/je situace jiná – děti mají k většině věcí vztah spíše negativní a vůbec je v drtivé většině případů nenapadne dohledávat si k povinným informacím ještě nějaké dobrovolné. A pokud jsou ty povinné, vyžadované informace jen nesmyslné seznamy, není ani divu.

Ze zkušenosti bych řekl, že “míň je víc” – přečíst doopravdy pár knih z dané literární epochy je mnohem prospěšnější, než učit se zpaměti mnoho úplně neznámých spisovatelů a jejich děl. Pochopit, jak se historie vyvíjela obecně a mít základní kostru a představu o dějinách dá studentovi stokrát víc než datum s událostí, které v podstatě nerozumí (a je mu to fuk). atp.

Ale zpět k jazyku: I např. v oblasti přeceňované gramatiky je tento školní nesmyslný způsob bohužel pořád používán – ještě stále vidíme, že informace o jazykové úrovni žáků vychází z toho, “co se probralo” v gramatice. Když jeden učitel předává třídu druhému, řekne mu, že “už dělali přítomné, minulé a budoucí časy a začali předpřítomné, plus přítomná modální slovesa (atd.)” Ten druhý v tomto duchu bude pravděpodobně pokračovat, bez ohledu na to, že nějakých 80 % třídy nedokáže použít obyčejný přítomný čas, a přidáváním nových struktur si v těch starých udělají pouze ještě větší zmatek.

V oblasti slovní zásoby je to podle mého názoru tak, že pokud se člověk s daným slovem nesetkává dostatečně často ani v pasivní (čtení, poslech), ani v aktivní (psaní, mluvení) podobě, brzy ho zapomene tak jako tak. Pořád platí míněné pravidlo víc je míň – lépe znát málo slov doopravdy a dlouhodobě, než obrovské množství slov do příští písemky.

A ještě k Jane Eyre: Číst v angličtině by mělo být naopak samozřejmostí hned poté, co se žáci vyhrabou z úplných začátečníků. Dnes je k dispozici nepřeberné množství zjednodušených knih, určených právě pro děti (např. zde ), které začínají už od úrovně A1, a které jsou v drtivé většině případů doplněny nahrávkou a zábavnými cvičeními.
Mimochodem – až se studenti v knížkách pročtou nižšími úrovněmi, mohou si pak třeba na střední škole přečíst i tu zmíněnou Jane Eyre, neboť i ta je nabízena jako zjednodušená četba.
To samé platí i o videu – na youtube najdete miliony krátkých, jednoduchých videí pro děti. Není třeba začínat hned s Pulp Fiction.

Omlouvám se, že jsem se tak rozepsal. Rozhodně to není namířeno proti Vám, Andreo. Spíš jsem chtěl ještě trochu rozšířit Markovo vysvětlení a podělit se o pár osobních zkušeností.

Franto v pořádku, neberu internetové diskuse osobně. Memorování obr seznamů už snad nikdo na základkách nepoužívá a pokud si mají děcka u nějakého kolegy zapsat za měsíc cca 40 slov do slovníčku, určitě jim to neublíží.

No a poslední poznámka, už se mi to nechce rozebírat, memorování je učení se nazpaměť a je to pořád velmi účinná zbraň každého jazykáře.

Tak tohle už mne vyprovokovalo k reakci na předchozí příspěvek . “Andreaf” jste asi učitel(ka) typická pro dnešní vzdělávání. Co je memorování určitě každý ví. Můžete mi vysvětlit, jaký má význam naučit se něco zpaměti, pak to odříkat, dostat za jedna a vzápětí to okamžitě zapomenout? To myslím všeobecně, ne jenom v učení slovíče. A výraz " účinná zbraň každého jazykáře" , tím myslíte co? Já myslela, že učitel má učit, tak .aby si žáci slovíčka (a nejen slovíčka) pamatovali, uměli je používat, atd. a né aby je odříkali a dál nic. To je to nejjednodušší (pro někoho) naučit se “básničku”, neumět to pouažít a pokud se jedná o nějaký jiný předmět, ještě tomu vůbed nerozumět. Tak se učilo (a kladl se na to důraz) v trochu jiné době. Naprosto souhlasím s p. Frantou a Markem .

Jak píše Marek, každý chápeme memorování jinak. To, co popisujete, je skvělý způsob učení se slovní zásoby. Díky obrázkům aktivují děti i vizuální paměť, což je efektivnější, než kdyby slovo jen slyšeli nebo viděli napsané. Tato metoda je ale podle mě aplikovatelná jen na konkrétní podstatná jména.

To, proti čemu jsme se tady s Markem ohradili, je memorování se seznamů slov (zvlášť těch abstraktnějších) bez kontextu. Je úplně jedno, zda je seznam velký nebo malý. Píšete, že zapsání si 40 slovíček do slovníčku nikomu neublíží. Ono záleží, jak si je tam zapíšou. Učení se jen podle seznamů (anglické slovo pomlčka český ekvivalent) může podle mě někdy uškodit.

Pokud bude mít žák ve slovníčku „nice“ pomlčka „pěkný“, bude ho používat stejně jako české přídavné jméno „pěkný“, což je chyba. Takový výpis slovíček mu neřekne nic o tom, že ve spojitosti s lidmi to znamená milý nebo sympatický. Nezautomatizuje si fráze typu „it’s nice of you to…“, nebude vědět, že se používá ve spojitosti s jídlem a pitím… Pouhé seznamy mohou studenty svádět k Czenglish a k chybnému používání, proto si myslím, že jsou špatné.

Každé slovíčko by se dle mého mělo pořádně rozebrat, zanalyzovat, měly by ho doprovázet příkladové věty, aby si student uvědomoval, v jakých kontextech se používá, v jakých se objevuje kolokacích atd. Velmi se mi líbí, jak jsou slova podávána v nové rubrice Word of the Day. Pod tento způsob presentování slovní zásoby se podepisuju!

Nemyslím si, že by bylo nutné cokoliv analyzovat. Děti se mohou učit i bez analýzy i bez memorování. Ani si nemyslím, že by bylo potřeba hned znát všechny významy slova, všechny kolokace apod. Postupně, pomálu, ale dobře.

Podobně jako se děti učí rodný jazyk (což tu Franta tak trochu nadhodil)… tam se děti také nic neučí nazpaměť ale ani neanalyzují. Setkávají se s tím slovíčkem ve smysluplných kontextech, pak ho začnou sami používat, někdy správně, někdy ne… ale to je úplně jedno. Jazyk není jaderná fyzika. Chyby jsou naprosto v pořádku.

Ostatně o tom, jak učit slovní zásobu nebo gramatiku, již byly popsány tucty odborných knih. Myslím, že o metodě psát si do slovníčku seznamy česky-anglicky a z takových seznamů se pak učit a tyto seznamy pak ústně či písemně zkoušet, není v těchto knihách ani zmínka. Leda jako odstrašující případ. 

Jinak bilingvní seznamy slovíček byly neoddělitelným prvkem tzv. grammar-translation method, která se používala k učení latiny jako mrtvého jazyka a pak se začala hojně aplikovat i na další jazyky. Nicméně je už dávno překonaná. Viz např. zde:

https://en.wikipedia.org/…ation_method

Hezky tam poznamenali: “The method has been rejected by scholars, and has no theoretical basis.”

Naštěstí už se od ní začalo upouštět i u nás. Snad brzy zmizí úplně a s tím i bilingvní seznamy slovíček ve “slovníčku”. Nedělám si ale iluze, old habits die hard.

Ty příklady na wikipedii jsou geniální:
The philosopher pulled the lower jaw of the hen.
My sons have bought the mirrors of the Duke.
The cat of my aunt is more treacherous than the dog of your uncle.

Bohužel zakončují tím, že

The grammar–translation method is still the most used method all over the world in language teaching. This is not surprising as most language proficiency books and tests are in the format of grammar–translation method; and hence the use of the method continues.

Máte pravdu, s tou analýzou jsem to už trošku přehnal. To už jsem spíš popisoval, jak se slovní zásobu učím já. Jak píšete, určitě není nutné znát hned všechny významy. Záleží to ale podle mě na pokročilosti studenta. U lidí, které připravuji na FCE se určitými slovíčky zabýváme trochu více do hloubky. U dětí na ZŠ je samozřejmě žádoucí naučit je ty nejzákladnější významy.

Na základce učím od září. Dostala jsem 3× nejhorší skupinu (trojkaře až pětkaře, 7.-9. třída)) a 1× “prostřední” skupinu (dvojkaře až trojkaře, 6. třída). V jedné skupině je 9–20 dětí. Paradoxně s tou nejmenší skupinou jsou největší potíže, protože je tam jeden LMP s asistentkou (nic neopíše z tabule), dva až tři rozvraceči hodin (akorát na sebe jen upozorňují, ale hloupí vyloženě nejsou, jen nepracují), jeden, který je klidný a ještě se snaží, a zbytek absolutně netuší, o čem mluvím. Když se jim věnuju samostatně v lavici, jde to, ale při hromadné aktivitě je to katastrofa – a samostatně se jim věnovat každou hodinu nejde. Domácí úkoly nedělají (drtivá většina). Se 45 minutami a s ohledem na ŠUP a učebnice (potřebovali by tak o dva až tři stupně dolů) je nemožné sestavit smysluplnou hodinu a assessment – tady chápu Andreu, i když učí menší děti, že někdy je to memorování jediná cesta, jak z nich “vytlouct” něco, co je bude motivovat k další práci. Protože jinak by dostávali jen 4–5 a to nikoho z nich motivovat nebude (když procvičujeme slovíčka v kontextu, ve větách, nechápou zbytek věty – je jasné, že to je na nic, když umí samotné slovíčko, ale neumí ho použít v kontextu, protože mu nerozumí. Pak je ale otázka, jestli tedy pro učitele i pro žáky, není čas od času dobré, aby dal nějaký test jenom na ta slovíčka, aby obě dvě strany měli občas pocit, že se jim něco povedlo. Protože jinak je to dost frustrující.) Taky do toho vstupuje ten element, že některé žáky zajímá jen, jestli to cvičení je na známky a s jakou vahou. Podle toho pracují.

Jsem na začátku, hodně si toho musím ještě “osahat” a ohromnou spoustu toho ještě nevím. Jak jsem psala už jinde, slovníčky a klasické bilingvní memorování nevyžaduju a neučím, ale dokážu pochopit, že v určitých situacích je to volba, která může ledacos napravit, obzvlášť, když nepracujete s dětmi, které jazyk baví a který jim jde.